úterý 27. prosince 2016

Zvíře do každé kuchyně

Už třetí den se kochám tím, že už nic nechci. Fakt, já prostě všechno mám. Lahvičky na domácí aromaterapii voní a pomáhají. (Děti taky většinou voní a pomáhají.) Ve skříni visí nádherný modrý šatičky, v svatojakubské mušli na poličce v koupelně je hromádka náušnic. Učím se s novými taroty, docela mi to leze do hlavy i očí, dělá mi to radost. Brzy dojde balík drahé pudrově růžové vlny od Aiwy na pletení obrovské šály pro Aiwu, budu se muchlat s kvalitním matrošem, ááá.

Hospodář a večer byli štědří. Mám roztomilý dotykáček. Mám pěnítko na mléko do kafe, to už je fakt vrchol luxusu. Mám knížku o výrobě domácích masných produktů. V lednici mám cinzano, v mrazáku led, na myčce citron. Bachovky mám tak napůl slíbené od muže k nějakému životnímu jubileu, aspoň mám čas si je zatím nastudovat.

Jenže jak si člověk řekne, jaká je to paráda, že už všechno má a po ničem nemusí toužit, pátrat na netu, porovnávat ceny... tak ho něco napadne. Tak mě napadla, úplně sama od sebe, klícka a páreček amady gouldové. Myšlenku jsem rychle odmávla, že mě jen pálí dobré bydlo a žádný ptáky do kuchyně ke všemu tomu zmatku nepotřebuju. Hm, je to jako nemyslet na růžového slona s párty čepičkou na klenuté lebi.

Naštěstí projekt utnul hned v zárodku Ruda, který jediné volné místo na klec v kuchyni zítra obsadí svým morčetem, které doteď trpělivě čekalo v králíkárně. Uf. Ještěže kuchyň je tak malá. Dělám, že nevidím obývák.

Amada Gouldové

pátek 23. prosince 2016

Den před

No vážně jsem v to letos ani nedoufala, ale tady vládne klid a mír. Jistě tomu napomohla třetí dávka rumových kuliček. Hospodář letos povážlivě polevil z ekologických standardů, protože Venouškovi kupříkladu takové mandarinky strašně chutnají, ze světýlek má strašnou radost, v horké vaně s pár kapkami tymiánového oleje se tak strašně rád cachtá...

Jak jsou teď v módě ty potraviny s příběhem, tak v tom teda dneska vážně dost frčíme. Ani to nějak nebylo v plánu, ale máme řízečky z krůty od Jany, pak taky pečínku z nutrie, co ji Hospodář ulovil, když sčítal netopejry, a já ho pak při stahování zmrzlého hlodavce proklínala a dávala mu ban na nutrie nejmíň do dubna. Jmelí je od Jirky, co při jeho sběru povážlivě nastydl, ořechy naloupala babička, co to pro nás dělala ráda.

Salát je z brambor, co Hospodář nakradl na nevyoraném poli u Jonášů (doufám, že si pochutnávají na medu stejně tak jako my na bramborách), německý salát je z petržele, co ji doufejme nepočural Roniáš, med je náš, Štěpánky, Radka a Kuby, cukroví není, protože ho skoro všechno na tajňačku snědl Erik.

Hláška dne je "Mám kus jmelí za prdelí", u které se daný hlásič staví ke snítce visící z futer v póze Barta Simpsona a po zmíněné části těla se hlasitě plácá.

pondělí 19. prosince 2016

Přišel čas aneb plakati s řezníkem

Kozlíkův čas. Přišel taky pan řezník, protože savce od nutrie výš nezabijeme já ani Hospodář.

Hodina H byla stanovená na devátou. Budíček na osmou. V noci Venouš nespolupracoval, tak k tomu ráno Hospodář přihlédl, nevzbudil mě, všechno obstaral sám a nechal mě vyspat.

V neskutečných deset hodin jsem vyskočila z postele, oblékla se, popadla hruškovici a dva panáky a jala se zachraňovat rodinné PR, protože muž myslel na všechno, jen na tohle ne.

Dali jsme si po slušném panáčku na ten mord, já nalačno, a pan řezník začal povídat. Výborný vypravěč, když byl u toho, jak nemohl zastřelit stařičkou kobylu, i když to bylo třeba, tak už mi zpoza zamlžených brýlí tekly slzy jako hrachy. Scéna jak ze snu, kolem tančící kyblíky, hnědá řeznická lorna, všude masa jak u primasa, mráz a dojatí blondýna a starý muž, co mu radlici do traktoru dneska přijede pomoci nasadit syn, protože přes metrák já už nezvedám, leda v létě, ale v zimě záda trpí, pani Beranová.

neděle 4. prosince 2016

Kefír pro Scofielda

Pan Penkala mi připomněl, že jsme spolu kdysi čekali v pasáži Lucerna na koncert Johna Scofielda, velký kytarista prošel, já ho oslovila a v rámci rozhovoru mu nabídla doušek kozího kefíru z mé petlahve.

Naprosto pohřbené v dějinách paměti. V rámci mého aktuálního zakopání se v srdci českého venkova tu ohromeně kroutím hlavou. Že jsem měla tu drzost Scofielda oslovit, ne tak mu něco nabídnout. Že jsem na ten lístek kdy měla. A že jsem vůbec chodila na Scofielda!