Povídám, povídám... naslouchám, naslouchám...

Erýsek tak dvakrát za den dostává záchvat sdílnosti, pak mává ručičkama a naléhavě sděluje, že dědědědddd, popřípadě i tátátátá, ale to už musí být. Piští vysokým hláskem a řve hrdelními gloturálami jako lev. Snažím se ho v tom vlídně podporovat. Tedy většinou, dnes jsem například usedla do křesla s japonským románem a dobře deset minut ho nechala vyřvávat zcela bez odezvy.