středa 12. listopadu 2014

Dýňová polévka jako akt lásky

Knížka Pět jazyků lásky není vůbec špatná. Každý prý máme nějaký, cítíme se milovaní, když se nám dostává pozornosti, služeb, dárků, slov ujištění, nebo fyzického kontaktu. Pochopila jsem z ní, že když já toužím po tom, aby si se mnou muž povídal, během hovoru zmíním, že bude potřeba přidělat petlici ke králíkárně, můj muž vyskočí a jde ji přidělat, neznamená to, že mě nemiluje. Naopak mi tím svým jazykem lásky (služba) sděluje, že mě miluje. A naopak, když pro svého muže vykonávám nějakou vcelku nudnou domácí úsluhu, je to lepší, než když se na něj vytasím s nějakým otlapkáváním (můj jazyk lásky) nebo dokonce dárkem (příslovečně ženský jazyk lásky :-) )

Takže já už nemusím nepochopená plakat, stačí si to přeložit.

A navíc je podzim, a proto se slovní zásoba jazyka lásky Hospodáře zúžila na snadno zapamatovatelné dvojsloví. Dýňová polévka. Když stojí čerstvě uvařená nebo aspoň ohřátá na plotně ve chvíli, kdy se vrací z práce, cítí se milován.

O Asiatech, Asiatce, páternosteru a taky že jsem zase jednou skoro hodinu používala mozek.

Vzala jsem Václava vlakem do Phy, promluvit si s inteligentním pracujícím mužem, pod heslem jen na mateřské nezakrnět. Promluvila jsem si a bylo to moc fajn.

I když to začalo zvláštně, v Hněvicích u peronu směrem na Ústí zastavil rychlík. V prvním vagoně byly samé mladé Asiatky, tak třicet, čtyřicet jich bylo, všechny stejně v bílém. Nahrnuly se k oknům a začaly na nás, náhodné cestující opačným směrem, nadšeně mávat. V druhém vagoně totéž, jen v mužském provedení a narozdíl od děvčat měli ti mladíci na rukávech svetru dva modré proužky. Taky jsme jim zamávali, my co jsme tam stáli. Nevíte náhodou někdo, co to bylo za delegaci?

O hodinu později se procházím po Staromáku, mám ještě patnáct minut čas do schůzky, a takhle náhodou potkám Yinan. To je naše čínská dobrovolnice. V pátek letí do Číny a přiveze mi, co ji prvně brnkne přes nos. Stihly jsme probrat kulturní rozdíly, na čínském pohřbu ani po něm se prý nikdo neopíjí, nechechtá ani se nelíbá na záchodech.

To mi totiž jednou umřel předek, tak jsme ho na hřbitově patřičně oplakali, doma se postavila na stůl pětilitrovka vodky s pumpičkou, chlebíčky, guláš, lahváče, vařilo se kafe a dolévala smetana. Za chvíli už bylo všem hej a jedna pozůstalá zjistila, že jí upřímnou soustrast přeje její láska z mladých let, prošedivělá, leč nehynoucí. Ještě párkrát se zapumpovalo a ona zapomněla na svých i jeho ctihodných pětašedesát, zavřeli se spolu na záchodě a byli moc rádi, že jsou živí. Já coby dítě jsem si z toho odnesla, že pohřby jsou fajn.

Vrchol dne byla ovšem jízda páternosterem. Když si zadáte páternoster do googlu, hned čtvrtý obrázek je ten on osobně. Nastupovala jsem s obsazenou korbičkou kočárku nonšalatně přes předloktí a snažila se u toho vypadat a cítit jako filmová hvězda. Byl to dokonalý výkon a jsem na něj hrdá. Příště si to zkusím s podpatky.

čtvrtek 6. listopadu 2014

Babičky

Babičky máme dvoje. Ty, s kterými je to těžké, a pak ty, s kterými je to lehké. Do soboty to bylo fifty fifty, jedna z těch "uživatelsky příjemnějších" bohužel nečekaně zemřela. Erik za ni opravdicky truchlí, nikdo jiný z rodiny jeho pražskou povahu tolik nechápal.

Druhá bezproblémová babička, s kterou Vašík nemá geneticky lautr nic společného, dneska celé hodiny šťastně seděla na gauči, zbožně hleděla na tu maličkou křehkou věcičku, co se jí choulila v náručí, rozplývala se nad každým úsměvem, máchnutím ručičky, fandila každému pšouku.

Bolí mě, že stejně láskyplně by si ho mohla nasávat další babička, ale protože já mám nevymáchanou hubu a ona nesmiřitelnou povahu, kdoví jak dlouho bude trvat, než se zase potkají. Kolik si nastavíme překážek mezi láskou a láskou.


pondělí 3. listopadu 2014

Minelove

Hanko, kdyby tak život byl jako minecraft... zasněně si povzdechl Kája.

Hned jsem se optala, jak to v minecraftu mají se vztahama, páč ty mě baví. Vysvětlili mi, že k nějakým vztahům zřejmě dochází, protože se jim tam množí vesničané, ale prý u nich nejde rozeznat, kdo je muž a kdo žena.

Tak to mě moc neuspokojilo.

sobota 1. listopadu 2014

Vrchol nekompetence... a vynalézavosti.

To takhle Hospodář odjel v pět ráno za prací a že se vrátí pozdě v noci. O zvířata se postarám já a s dojením že holt kozy musí počkat na něj.

Jenže mně těch koziček bylo líto. Ta těžká nalitá vemínka, aby tak nedejbože dostaly zánět... Vašík šel do kočárku, kde obvykle bezpečně usíná, hrnec pod korbičku, trochu ovsa na přivolání a šlo se. Dojit moc neumím, nemám tu rutinu, co Hospodář, ale co už.

Červenka se dojila jedna báseň, v hrnci už byl skoro litr a já si začala v duchu malovat, jak bude Hospodář mile překvapený, až koukne do lednice. Kop ho, litr v trávě a Červenka v tahu. Nevadí, ještě je tu Růženka. První cecík jsem vydojila, šlo to pomalu, ale v hrnci už se to krásně bělalo půl litrem napěněného mléka. Chystám se na druhý a Vašík začíná v kočárku brečet. Sakra, nesnáším, když mi miminko pláče, ty hormony, polívá mě pot, bytostně trpím. Vašík křičí čím dál víc. Musím ho nakojit. Musím dodojit tu kozu, aby nedostala zánět. Dítě řve. Koza stojí. Dítě. Koza. Stres.

Výjimečná situace si naléhavě žádá výjimečného řešení. Šup s cecíkem do pusy, mohutně nasaju. Mňam. Je to strašně dobrý a za tři minuty je hotovo.

Hrnec se čtvrtinou obvyklého nádoje stavím vedle kočárku, nasypu kozám zbytek ovsa, vyndám křiklouna, kojím a za věží zapadá sluníčko. Malej je šťastnej, já se koupu v prolaktinu a endorfinu, taky šťastná se směju tomu koloběhu života, mlíko sem, mlíko ven.

Volám to muži, aby byl taky šťastný. Směje se a ptá se, jestli jsem to mléko fakt postavila ke kočárku. Jo, proč? A Koniáš šel s vámi? Aha. U kočáru se krčí dosucha vylízaný hrnec, o kus dál se děsně nenápadně tváří pes.

Výsledek celé akce - dvě spokojené kozy, tři plná bříška, ruce vonící po kozím čmuchu a sýr dneska nebude.

Tak si říkám, jestli to takhle nemám v životě se vším. Dělám ty věci tak nějak napůl blbě, ale jsem stále optimista a jsou z toho pěkný historky.

Ale no tak ku..a hoši...

Po letech věrné služby u Pilátů se nám vrátil modrý gauč. Našla jsem mu nové místo v obýváku a radostně vyprávěla Rudíkovi, že na tom gauči byl počat.

Rudík jásal, že má doma svůj gauč. Erik nechtěl zůstat pozadu a trumfoval ho, že na naší manželské posteli byl nejen počat, ale i porozen. Z kuchyně jsem pak s ustrnutím poslouchala, jak si chlapci plánují:

"Až maminta umze, vemu si ten gauč domu, do mojeho domu!"

"Jasně, Rudo, ten bude tvuj, a já si vezmu tu postel."

"Eritu, a co si veme Vašíčet, když se narodil v toupelně?"

"No, brácho, koupelnu si asi neodveze."

pondělí 27. října 2014

Bratr