úterý 2. května 2017

Třikrát stébla

Jdu si nadělat nějaké včelí matičky. Teda jdu, šourám se, ještě to není úplně ono. Ale představa pro mě nejkrásnější práce s včelami mě žene vpřed rychlostí nejmíň 1,5 km za hodinu, což je dobrý.

Vyškrábu se do maringotky a po paměti sahám do šuplíku pro přelarvovací lžičku. Do toho šuplíku, co si s ním hrál Vašík minulý týden, když mi Hospodář pomáhal zvedat nástavky a pucka tak nikdo neomezoval v rozletu.

Následovala menší hysterická scéna na téma tohle je moje včelnice a všichni se tu chovaj, jako by to bylo jejich, támhle se válí balík slámy pro kozy, tady nějaký pytle, a kde mám v tom bordelu jako hledat přelarvovací lžičku v kupce sena. Když jsem se drobet zklidnila, vybavil se mi hlas včelařského Guru, an vyprávěl o borci, co nejradši přelarvuje stéblem nebo bezovou větvičkou, protože je to jednodušší, než pořád dokupovat lžičky.

Vyzkoušela jsem to a je to tak. Ong Namo Guru Dev Namo! Je mnohem jednodušší užužlat vhodný tvar stýbla, než honit zavíračku Apisa v Mělníce kvůli kousku nerezu. Poslední slovo arci budou mít včely, buďto larvičky přijmou nebo ne.

Cestou z Ekozahrady nabral Hospodář pytel trávy a ztratil provázek. Narozdíl ode mě to dal bez hysteráku, utrhl si hrst stébel trávy, zkroutil povříslo a pytel vydržel zavázaný celou cestu na kole až ke králíkárně. Malý zázrak, ten můj muž a ty stýbla.

Potřetí to ve skutečnosti nebyla stébla. Byly to pazošky. Naše chřestovna konečně vydala úrodu hodnou toho slova, tři minuty oblanšírovat, osolit a polít máslem. To byl den. Ach.

neděle 30. dubna 2017

Jak jsem nepřepálila start

Jaro je pořád stejné. Hektické. Tohle dorýt, prostříhat, předpěstovat, něco do skleníku, zbytek za okna. Uvítat mravence na lince a doufat, že v květnu stejně jako v předchozích letech zase odejdou.V deset padat do bezvědomí a kanafasu.

A nene, nemusí být každý rok stejně. Letos jsem devět dní ležela na kultovním místě, které si pamatuju ze sladkých sedmnácti a které má Erýsek spojené se střílečkou na Heydricha, v povlečení, které pral někdo jiný, a přijímala návštěvy s dobrotami a tulipány.

Doma leháro na dvorečku, zahrada utěšeně zarůstá lebedou a já nic, sluníčko, po snad několika stoletích zase rozečtených Sto roků samoty, bylinkové čaje. Taky malá lahvinka od Valušky. Nevařím. Nepeču. Občas umotám zmrzlinu, abych si zasloužila žít.

A stejně jako v předchozích dubnech doufám, že v květnu zase odejdou. Zatím to vždycky vyšlo.

pondělí 10. dubna 2017

Hladit

Tak mě dohnalo dlouho odkládané, sedla jsem si a brečela. Venouš se mi začal sápat po brýlích. No co blbneš, na co je potřebuješ, tys mi tu ještě chyběl.

A Venoušek mi brýle sundal a za mumlání čehosi jako "hladit, hladit" mi otřel slzy.

pondělí 3. dubna 2017

I, preacher

Na vrcholu Rané jsem se dala do řeči s milou slečnou z Prahy. Přišlo na včely. Holka mívala dědu včelaře a kladla spoustu chytrých dotazů. To já ráda, tak jsem povídala, pak se přidal mladý otec od zdatné rodiny, o chvilku později se o kousek dál zastavily dvě stařenky a špicovaly uši...

Tak jsem se rozvášnila a hovořila k malé skupince. Bylo krásně a já si přišla jako mistr Jan Hus, když hovoří ke vzrůstajícímu stádečku svých stoupenců... :-)

Jo, řeči, to by mi šlo. Tak snad se příští víkend dostanu i k tomu včelaření.


Raná

Přivstali jsme si, protože raní ptáče dál doskáče. Haha, do Rané. Nemělo to tam chybu, kopec v Středohoří a pro každého něco. Pro Hospodáře hlaváčkové louky, pro mě syslové a sympatičtí paraglajdisti na pokec na vrcholu. Pro děti taky paraglajdisti, letadýlka, rogalo. Pro Vaška všechno a jako bonus pod kopcem agropark firmy Claas. Taky tam byla řada úlů a několik málo rozkvetlých mirobalánů hučelo jak piliňáky.

Den jak sen a můj zimní mejkap je mi náhle moc světlý.

pátek 31. března 2017

Snídaně

"Vašíku, myslíš, že už tam nějaký jsou?"
"Jo."
"Tak jdeme!"

(o pět minut později)

"Babí, bodoj, bodoj! Íčka!"


(Překlad: Děti měly chuť na vejce. Chvíli oplendovaly po kuchyni a čekaly, až slepice nějaká snesou. Pak je přinesly a od dveří varovaly, abych dávala pozor, pozor na vajíčka.)

pondělí 27. března 2017

Beran zahradníkem

Přijely se na nás podívat pražské děti. Naposledy jsem je viděla, když jsem ještě byla Kloubová, o žádné Beranové nejspíš ve snu neslyšely.

Cestou ke včelnici jsem jim slíbila, že za chvíli přijde Beran a podojí kozu. Beran přišel, podojil, děti ochutnaly mléko, koukly na včelky, odjížděly plné dojmů.

Šimon v autě: "Mami, já pořád čekal, kdy přijde ten beran pokojit kozu a on to byl člověk!"