pondělí 10. července 2017

A bez cejnů

Rybáři odjeli domů. Doma už odpočívali i bruslaři a cyklisti. Prostě svatej klid, samota (ne osamělost :-) ) a teplý Labe. Nebylo před kým se předvádět, tak jen slastnej kousek a zase zpátky do sukně a do sandálů.

neděle 9. července 2017

Juraj mě naučil milovat Szidi.

Jaj, milý!

https://www.youtube.com/watch?v=6KuGQOAp4XQ

sobota 8. července 2017

Vzájemnost s cejnem

Tradičně přijeli rybáři. Rozložili se na našem, ulovili mi pár cejnů, vyfiletovali, ochutnali med prstem z plástu. Letos výjimečně neadoptovali Rudíka, ten je v Chorvatsku. Pomohli s vodou pro kozy, namrazila jsem jim takový ty modrý udělátka do ledničky. V září prý přijede i ten nejhezčí. Sladkost života na venkově.

Zase za rok, moji.

Dnes ráno mi přišel dopis. Sice nebyl papírový, prolezlo to přes Messenger, když jsem zapla wifinu, ale jinak to byl opravdový dopis. Psali mi dva muži, s kterými jsem prožila pět šest zpěvných opojných hodin nad lahvemi vína, které žádný z nás neplatil.

A měli úplně pravdu, a velice mě to těší, že cítí stejně jako já, že pro takové hodiny žijeme a sčítají a násobí se v nich všechny drobné radosti, které každý den a znovu a znovu, a pak vybuchnou v extatické radosti, až je potřeba o tom napsat dopis a opáčit odpovědí. Abychom věděli, že to bylo a díky Bohu za to.


sobota 1. července 2017

Ach

S malakology na Slovensku to bylo víno, věda, zpěv. Slovenští kolegové jsou charisma samo, ach. Příroda, ach. Polopenze taky ach, ne že by to bylo tak strašně dobrý, ale týden nevidět sporák, to jednu potěší. Klidný Hospodář ve svém živlu, ach, neuvěřitelně skoro oplácaný a samozřejmě kompetentní. Trojhlasy, třikrát ach, miluju Bernešku, Jitku, Tomáše, všechny.

A mezitím doma pršelo a svítilo sluníčko a teď tu všechno je. Maliny, rybíz, angrešt, josta, třešně, višně, všude visí zelené obrovské hrozny, první cuketa obrovská jak dělo. Šoupla jsem ji do trouby s novým česnekem a běžela za hladovými oddělky. Marijapanno, fakt všechny matky kladou, sakra nádhera ach.

Jestli je to těma meditacema, motivační literaturou, Šárkou Volnou nebo tím vším dohromady, nějak se mi krásně zkonsolidoval život. Děkuji a očekávám to nejlepší!

úterý 30. května 2017

Ta děvka

Jaro dělá divy. Zapalují se lýtka, žhavé pohledy se propalují textilem, včelstva se rojí. Mazec. Na internetu vyskakují články na téma, jestli je lepší velký výstřih a minisukně, nebo decentní naznačení polorozepnutými knoflíčky a splývavým hedvábím šustícím kolem kotníků.

A já jsem děvka.To není coming out, to se o mně jen říká. Ne tedy všude, mám pro ně souhrnnou nálepku "liga katolických matek", ale stejně mě to zaujalo. Když se takovou věc dozvím, vedu pak s dotyčnou ženou dialog, ať už skutečný nebo jen v mojí hlavě. Samozřejmě se obhajuju, jak jinak, protože já si to o sobě nemyslím a tak by přece neměla ani ona. Ale ať už hlasitý nebo vnitřní, dialog nikam nevede.

Bodejť by vedl. Jsem totiž úplně stejná. Taky mám ve svém okolí mladou ženu, u které mi úderné pojmenování naskakuje na jazyk naprosto automaticky.

Zajímavé je, že ona mladá žena vůbec není promiskuitní. Dokonce mi ani nedělá do mého legitimního. Takže proč?

Ona je úplně jiná než já. Má špatné hodnoty, víte? Já to mám přece v hlavě srovnané, i když jsem hodně tolerantní, tak vím, co se ještě sluší a kudy vede hranice, za níž se nacházejí lvi. Lvice. Zatímco ona dělá věci, které já nesmím. Nikdo mi je nezakázal, jsem sama sobě soudcem i katem. Některé bych dělat nejspíš ani nechtěla, jiné mě dráždí na mé nesvobodě. Na strachu.

A jsme doma. Dokud kolem mě chodí mé stíny převlečené za "ty děvky", jsem s ligou katolických matek na stejné lodi. Vítr do plachet!

úterý 2. května 2017

Třikrát stébla

Jdu si nadělat nějaké včelí matičky. Teda jdu, šourám se, ještě to není úplně ono. Ale představa pro mě nejkrásnější práce s včelami mě žene vpřed rychlostí nejmíň 1,5 km za hodinu, což je dobrý.

Vyškrábu se do maringotky a po paměti sahám do šuplíku pro přelarvovací lžičku. Do toho šuplíku, co si s ním hrál Vašík minulý týden, když mi Hospodář pomáhal zvedat nástavky a pucka tak nikdo neomezoval v rozletu.

Následovala menší hysterická scéna na téma tohle je moje včelnice a všichni se tu chovaj, jako by to bylo jejich, támhle se válí balík slámy pro kozy, tady nějaký pytle, a kde mám v tom bordelu jako hledat přelarvovací lžičku v kupce sena. Když jsem se drobet zklidnila, vybavil se mi hlas včelařského Guru, an vyprávěl o borci, co nejradši přelarvuje stéblem nebo bezovou větvičkou, protože je to jednodušší, než pořád dokupovat lžičky.

Vyzkoušela jsem to a je to tak. Ong Namo Guru Dev Namo! Je mnohem jednodušší užužlat vhodný tvar stýbla, než honit zavíračku Apisa v Mělníce kvůli kousku nerezu. Poslední slovo arci budou mít včely, buďto larvičky přijmou nebo ne.

Cestou z Ekozahrady nabral Hospodář pytel trávy a ztratil provázek. Narozdíl ode mě to dal bez hysteráku, utrhl si hrst stébel trávy, zkroutil povříslo a pytel vydržel zavázaný celou cestu na kole až ke králíkárně. Malý zázrak, ten můj muž a ty stýbla.

Potřetí to ve skutečnosti nebyla stébla. Byly to pazošky. Naše chřestovna konečně vydala úrodu hodnou toho slova, tři minuty oblanšírovat, osolit a polít máslem. To byl den. Ach.