pondělí 27. října 2014

Bratr


Zdenička včelám

Volá mě přes ulici sousedka, jestli chci takový modrý kytky. Koukám, sousedko, to jsou astřičky, na podzim kvetou a včely na ně létají, jasně že je chci.

No to nevím, jestli jsou to astřičky, dí na to sousedka. My jim říkáme Zdeničky, po mamince.

O to je budu mít raději.


O stromcích a životním tlaku

Jirka mě dopoledne obdaroval stromky. Mj třešínkou. Ta mě dostala, je krásná, úplně z ní dýchá ten potenciál, který na Ekozahradě rozvine. Taky Hospodáře obdaroval, fakt velkými jedlými kaštanovníky. I společensky jsme si to užili, v plném počtu dětí s rýči, hanebně malým plechem perníku (příště se polepším) a turkem do hrnku, co uvařil druhý Jirka. Moje první kafe po dni D. Poklidné včelí řeči s referátem o víkendu se společnými včelími známými, aj, synku, jak my tě zdrbli. :-) Cesta zpátky byla mírně řečeno komická, hlavně ta nakládka zeleně, kočárku, nářadí, psa a mimo jiné zase těch dětí. Jo, vlastně, já už nepíšu vanilkové Mikrouše, no tak ta nakládka byla stresující a já vystresovaně syčela na Hospodáře, že se nemá tak stresovat, že doprdele času je moře a všechno stihneme i bez stresu. Sssssss.

Sázení bylo skvělé, jak jen skvělé může být odpoledne, kdy ženu už neobtěžuje těhotenství, velké děti paří na kompu, i když tvrdí, že si dělají úkoly, Ruda neprudí, Erik není doma, Václav spí. Rozverně jsem pokřikovala přes pastvinu, kam vysazoval (a oplocoval, poor of him) Hospodář, že Ekozahrada nepotřebuje tolik volných ploch a že se mi tím pádem vejde ještě nejmíň pět ovocných solitérů. To bude mít pan Buřil, náš ovocnář, radost.

Má předpověď, že všechno hravě stihneme, se nakonec téměř vyplnila, když Hospodář povolal telefonem malé pařiče a společně do večeře opravdu dokázali vykopat tři obří krátery, zasypat stromy, zalít, navrtat díry, zatlouct kůly a přidrátovat oplocení, než tam na noc přijdou kozy. S padající tmou ještě nakrmili, doma vděčně snědli všechno, co jsem uvařila, a padli. Tak já teda nevím, kdo měl s tím stresem pravdu. Hm.


neděle 26. října 2014

Něco jako selfíčko :-)

středa 22. října 2014

Zázrak

Vždycky jsem měla docela ráda ohlasy na mikrouše. Jak je to fajn, a nadějné, a ti krásní mladí lidé dělají krásné věci. Jako jo, dělaj. Ale soudě podle těchhle ohlasů, psala jsem to moc vanilkové. Dá se psát blog jinak? Znáte nějaký blog ve stylu cesta-z-města a/nebo jak-ona-po-peripetiích-potkala-jeho, kde by autorka popisovala obě stránky mince toho skvělého žití? Sypte mi odkazy do komentářů, protože bych se to měla naučit.

Jestli jsem si u chlapců myslela, že stát se dobrou macechou je těžké, ale nikoli nemožné, slečna mě z toho vyléčila. Denně se modlím za zázrak. Prostě ať ráno vstanu a ona tu není. Zázrak. Sladký jak cukrkandl, lákavější než zakázané milenecké obejmutí, úplně zázračný zázrak.

Rozpory

O těch rodinných pomlčím, ale největší rozpor cítím ohledně jídla. Vašík si staví svalíky, orgánky a jistě převýkonný mozek na bázi bílkovin. Na maso myslím vstávaje lehaje. Aby toho nebylo málo, o mase se mi i snívá. Stejk, rostbíf, věci, bez kterých se snadno obejdu, jak je rok dlouhý, se mi ve snech promenují po stole, dávám si do pusy obrovská šťavnatá sousta, cítím tu sílu a chuť. Blbé je, že jak mám v krevním oběhu ten ňuňací hormon, nezabiju ani slepici. Má tak heboučká peříčka, a kachničky tak hezky běhají a králíčci mají čumáčky... Na víkend mám domluvené s Hospodářem, že mi ubezduší husu, abych to nemusela dělat a přesto se dostala k pečínce. Doufám, že to nebude doživotní, jako ostatně i jiné následky mého změněného stavu.

neděle 19. října 2014

Akce včelnice...

... se definitivně blíží k závěru. Konečně jsme se truhlářem Kájou dohnali, on nebyl na montáží, já netrpěla nevolnostmi, vybrala se mlha - prostě ideální den na zabetonování patek. Už jsou tam a příští sobotu na ně namontuje všechno, co má správná včelnice bičovaná větrem a občas i povodněmi mít. Pak už jen vysadit vhodně zvolenou popínavou zeleň a příští rok to bude včelí ráj na zemi!