Do lesa 3x denně a dost

Místo, kde žijeme, je nejlepší všude vůkol. Během posledního randete jsem si to uvědomila, pyšnila jsem se okolím Erýskovy rodné čtvrti jak gaučo vyprahlými půvaby pampy (narozdíl od něj oprávněně, Argentinci prominou... ;-).

Dneska jsem klady přilehlých zelených ploch vytěžila do poslední kapky. Poprvé ráno důkladná procházka s naší novou (původně) internetovou akvizicí Tejou, to je taková boží mamka sedmiměsíčního sviště, až na zrcadlově opačně ložené životní osudy celá já. Podruhé odpoledne jsme s Rudou na Cibulce našli opravdové babky, i v Praze rostou. Potřetí ještě později odpoledne jsem si byla zaběhat a louky pod Vidoulí omamně voněly, nevím, co to tam kvetlo, ale bylo to intenzivní. Stometrová hradba švestkového křoví byla obsypaná dozrávajícími karlátky, mám na ně spadeno.

(V lese jsem běžela proti zamilovanému páru tak kolem padesátky, štíhlá trochu přísně působící paní se držela za ruku hezkého brýlatého pána. Když jsem si dávala druhé kolo, viděla jsem je, jak se laškovně HONÍ - normálně běželi, ječeli, jásali a byli k sežrání. Paní už nepůsobila přísně ani trochu. Když jsem běžela třetí kolo - už tam nebyli.)

Večer jsem váhala, zda se spolužákem a jeho psíkem jít znovu na Vidouli nebo radši na pivo. Jsme rozumní mladí lidé a podle toho to dopadlo.