A jeden šťastný konec

Zemřeli nám v rodné obci sousedé (už to by vydalo za jeden happyend, jedna z humorných vzpomínek z dětství je na to, jak toho pána honil táta motykou, když nám kolem Vánoc ořezával smrkový živý plot. To byly Lurdy! Jindy vetchý stařík s hůlkou kličkoval jak zajíc...). Místo nich se přistěhoval postarší Pražák. Jal se zvelebovat domek, koupil psa a beránka s ovečkou, štípal na dvoře dříví a vůbec se na svůj věk dost tužil. Když si s tátou potykal, ostýchavě se otázal, není-li v obci nějaká, no rozumíš, Vašku, prostě nějaká ženská. Táta mu neporadil, našel si ji sám. Začal se dvořit ovdovělé paní z pošty.

Nedlouho potom jsme u nich na zahradě sežrali toho beránka. My, ten pán a ta paní z pošty. Okusoval jí růže, víte?