Venkov, krvavý venkov

Tento příspěvek není určen pro vegetariány.

Abyste si nemysleli, že s tou kosou pózuju jen tak z plezíru, tak ne, je to kvůli králíkům. K večeru jim chodívám na jetel, aby měli co k snídani. On by tedy mohl jít ráno Hospodář, ale říkala jsem si, že si třeba trochu přispí, když si to vezmu na starost já. Hm, stejně nepřispí, žiju s workoholikem.

Tak jsme si řekli, že co si celé léto krmíme, to si taky sníme. Hospodář klepl dva králíky za uši a nastala krátká debata, během které vyšly najevo důležité informace; že on stahoval naposledy před patnácti lety, já před pěti (i když to byl divočák a pomáhal mi tatínek, ale to bude podobný), a hlavně, že pan Trnka stejně není doma, protože jel někam na pohřeb.

Jako fundovanější stahovač a kuchač jsem byla zvolena já, kvůli tomu divočákovi nejspíš a protože jsem z vesnice a Hospodář z paneláku. To je důležité, protože zatímco Hospodář v mládí tak maximálně vynášel koš z pátého patra, já často pozorovala své předky, jak vyvražďují domácí zvířectvo. Z té doby mám červeným písmem do paměti vryté, že hlavně nesmí prasknout žlučník, jinak nebudou játra k jídlu. To by byla škoda.

Z mrtvých králíčků měl největší radost Ruda. On má rád živá zvířátka, jenže ta před jeho něžnostmi utíkají. Tahle dvě držela. Než jsem je teda pověsila za nožky na hřebíčky. Pak už se mi v paměti krok za krokem detailně vybavovalo, jak to ten děda hředelskej s ostrým nožem dělal. Žlučník jsem neprořízla ani jeden, po jatýrkách na cibulce se později večer zaprášilo.

Když děda dodělal, obvykle sedal v kuchyni ke stolu v krvavých montérkách a babička nadávala, že jí nosí domů bordel. Tak takový tvrďák nejsem, svrchní vrstvy jsem hned po akci naházela do pračky. Jinak byla celá akce velmi edukativní, protože Kája konečně viděl, jak vypadají ty ledviny, co s nimi byl vloni na Bulovce, Erýsek si na vlastní oči prohlédl oči a Jára v úžasu shledal, že na konci střívka jsou fakt skutečné bobky.