O týden později...

... to nebylo o mnoho lepší. S prací, myslím, protože jinak to byl báječný víkend velkého úniku do civilizace. Páteční šatičky, botičky, hovory nad kafem, povětří na Ladronce, nečekaní staří známí, muzika, která si nacházela cestu k mému tepu docela mimoděk. Historka, jak pejsek s kočičkou po čtyřech hledali odtančené brýle, vcelku předvídatelně výborná společnost. 

V sobotu konec srandy, celodenní konstelace s Evou K., pátrání v hlubinách generací předků, Viktorky s hrozivě hysterickým smíchem každá u svého splavu, hektolitry slzí odplavující moje příběhy a ty těch druhých.

Kdesi v druhém plánu sobotního dění rodila Růženka pod věží dvě kůzlata. Bez nás, na pastvě s Rohatičkou, Hospodář je našel k večeru, když se vrátil ze šneků. Palba telefonátů, spousta radosti, trošku obavy, jestli je všechno v pořádku. Kůzlata jsou po tatínkovi Ferdovi, hnědá s tmavým pruhem na zádech. Krásná překrásná.

Večer už bylo míň tanečků a víc poklidných řečí, spočinutí, tokaje. Dost toho, co mi pod věží občas chybívá, názorová prolnutí s bližními mými a tyhle věci. Zato na spánek moc nedošlo.

V neděli ráno mě proškolil mistr včelařský, poprvé jsem se mohla pohrabat ve včelách, zamazat se propolisem, hledat matku, vajíčka, larvičky, rozpěrák. Ten nejvíc, opravdu bych se měla naučit nosit ho na jednom jediném konkrétním místě. :-)

Ve vlaku jsem se prospala, k vůni propolisu se pak přidal ještě sladký kozí smrádek, sjely se děti, roztočil se kolotoč rodinného vítání, radostí, požadavků, prádla, sekání trávy na večer, nádobí, jídla, jídla, JÍDLA...

Paní Mikroušová je docela šťastná.