Sladké dny s kozami

Vzduch je pořád tak nějak příjemný, neštípe, tráva u Labe je čerstvá. Tak vodíme kozy na pastvu, sena není nikdy dost, ať si trošku zaplácnou přežvýkavá bříška zeleným. A navíc je to dobré pro zdraví kozopasky. K vodě přirozeně běháme, holky totiž při pomalé chůzi okounějí, ožírají obecní smuteční vrbu, bobkují na chodník, lekají se sousedovic psa. Navíc mají nějaký instinkt, že kdo běží nejrychleji, je vedoucí koza a je nutné jej následovat. O tuto čestnou funkci se obvykle dělím já s naším psem Koniášem. Včera nám ale vytřel zrak pán oblečený od hlavy k patě v goretexu, jemuž tréninkový plán zřejmě ukládal sprint právě v křivenickém úseku cyklostezky. Kozy se na něj navěsily, po chvíli ho hravě doběhly a přizpůsobily se jeho tempu. Já za nimi bojovala s infarktem, ale vodítka jsem nepouštěla. Pán po chvíli zneklidněl a optal se, jak daleko ještě poběžíme s ním a jestli nemá zastavit. Nemusel, tam, kde byla tráva nejzelenější, jsem Kerbera ubrzdila, přivázala ke kolíku a udělala si pomyslnou čárku za hraniční sportovní výkon měsíce prosince.