sobota 5. září 2015

O aktivním odpočinku

Je to imperativ. Always. U nás doma se jen tak neflákalo. Provozovala se hudba, četlo se, hodně, ale opravdu hodně se plelo, naučila jsem se háčkovat, drhat, jánevimcoještě. Nepamatuju se, že bych někdy jen tak lelkovala, aspoň oficiálně ne.

A teď se to na stará kolena chci naučit a dost to teda drhne. Momentálně jsem ve fázi přesvědčování se, že se to smí. Hospodář je vcelku dle očekávání překvapen a vůbec nechápe, proč je to pro mě tak důležitý. :-)

Komentáře: 5:

Anonymous Anonymní řekl...

Jo, to já znám - až teď na stará kolena moje máma občas zalituje, že se sice dřela jako kůň hlavně kvůli rodině (což tedy klobouk dolů má pravdu a jako děti jí snad neděláme ostudu), ale že toho asi nemuselo být tolik (což je z okolností a dosud projevovaných návyků zřejmé). V této rodinné větvi byl dobytek, pole, louka a les vždy na prvním místě pro celé generace (pochopitelně, dlouho to ani nemohlo být jinak, protože by nepřežili), ale že je možné si odpočinout i např. při chození po horách, ježděním na výlety, a občas i zaslouženým nicneděláním s knihou i bez, to se objevuje až v lidech narozených cca v 70. letech a později - za neutuchajícího značného údivu a mírného nesouhlasu jejich rodičů/prarodičů, kteří nemohou pochopit, že zrodili potomky do podmínek, kdy nebývá bezhlavá dřina nezbytností, práce může být zábavou a odpočinek neznamená přesun práce z pole do maštale, ale "nicnedělání" při výšlapu na Štrbské pleso. Změna přístupu k životu umožněná změnou stylu života aneb "neměli jsme vás nechat zkazit se ve městě" na to občas prohodí teta. ;-) Ať se daří! Pikulík

5. září 2015 21:20  
Blogger Hanka Kl. řekl...

Pikulíku, boží rodinka teda! :-)

7. září 2015 20:19  
Anonymous Anonymní řekl...

Taktak, miluju je, ale občas jsou poněkud na ránu. :-D Občasný rozkol názorů na cokoli je vždy naprosto očividně způsobený zcela odlišnými okolnostmi života nás mladších a toho, nač byli zvyklí ti starší. Na mámino a tetino občasné hudrání, že se jim děti "odcizily" a "zvlčily ve městě", naštěstí většinou funguje argument, že my jsme si sice takovou (rozuměj, současnou přetechnizovanou) dobu nevybrali, ale musíme v ní žít a přežít (= trošku se přizpůsobit), a že by měly mít větší důvěru v to, že a jak to svoje potomstvo dobře vychovaly... Kterýžto úspěch - s ohledem na naše počty ;-) - víceméně potvrzuje i pozitivní odchylka od statistických tabulek dosaženého vzdělání, rozvodovosti, závislostí, nezaměstnanosti atd. Snad stejně uspějeme i my, s další generací ;-) Pikulík

7. září 2015 21:46  
Anonymous Anonymní řekl...

Zajímavý postřeh.
Musím říct, že můj otec byl výjimkou a ač narozen v letech padesátých, prosazoval názor, že neděle je opravdu od slova "nedělat". (Což neznamená, že občas v neděli nemaloval nebo nespravoval doma elektriku.)
Ovšem nedělní (případně sobotní) dny byly věnovány vlastivědným výletům, koupání na přehradě, čtení či lenošení.
Opačný přístup vidím u tchyně, kde se prostě pracuje pořád. U jejího stolu se sice bojím sednout, abych něco nerozlila, nezašpinila (protože bílé potahy židlí, hedvábný ubrus apod...). Nicméně mám pocit, že vědomí kolik práce má za sebou, ji činí šťastnou (byť udřenou).

Ver.

8. září 2015 9:12  
Anonymous Anonymní řekl...

"Nicméně mám pocit, že vědomí kolik práce má za sebou, ji činí šťastnou (byť udřenou)." Přesně, tyhle světlejší momenty se dají pochopit, mnohem horší je, když takový pracant získá dojem, že všichni kolem, kvůli kterým se tak dřel a dře, jsou jenom nevděčníci, kteří si jeho námahy neváží - takové sebepřesvědčení už se vyvrací dost složitě a při výměnách názorů hrozí i rozpad rodinné pospolitosti. Pikulík

8. září 2015 11:22  

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka