O rovnováze

Spousty lidí mají v hlavě pevně zakořeněnou jednoduchou rovnici: mateřská dovolená rovná se stagnace. Myšlenky točící se jen kolem krmení, mytí zadečků a kašlíku a k tomu úpadek slovní zásoby i fyzické kondice. Při prvních příznacích výše zmíněných symptomů jsem sáhla po netradičním přístupu a půjčila si JEDNOKOLKU.
DEN PRVNÍ: S respektem udělátko obcházím a zvažuji potupnou rezignaci. Majitel a laskavý zapůjčitel jednokolky na to nedbá, volí vhodný terén a za pomoci jeho mužné paže a pouliční lampy poprvé (napopáté) nasedám. Ten den pak oba podáváme velký sportovní výkon, po půlhodině tréninku s jeho oporou bez pádu ujedu několik metrů. Tedy, ehm, oporou – představte si Večerníčka, jak vjíždí na scénu a půlkou těla přitom leží v náručí.. řekněme Rákosníčkovi. Tak nějak jsme vypadali.
DEN DRUHÝ: Zapůjčitel odjel na hory a mně v hlavě utkvěla jeho věta „a tak jsem cvičil podél zdi“. Čtrnáctiměsíčního syna odevzdávám dědečkovi a uprostřed naší veleslušné čtvrti vytipovávám hřiště pro teenagery s rampičkami na kola a skateboardy. Obehnané plotem. Plotem, za který se hodlám držet. Trochu se obávám, že mě někdo ze sousedstva pozná, proto se maskuji kšiltovkou, kapucí, drsnými brýlemi… aspoň mezi mládež dobře zapadnu, namlouvám si. Zbytečně, místní chlapci buďto nesportují, nebo otloukají schody kolem Národního divadla, není tu ani noha. Po hodině snažení bravurně nasedám a sesedám a jsem schopná ujet několik opatrných metrů s pocitem, že kdybych chtěla, tak bych se možná i dokázala pustit plotu. Při odchodu píši zapůjčiteli hrdou textovku: „Zdar, draku, jezdim kolem plotu. Parada. H.“ Když se ohlédnu za místem činu, nemůžu si nevšimnout divně pokrouceného plotu, místy dokonce s vytaženými dráty, od kterých mám na špinavých rukou vyryté stopy. Zítra si vezmu rukavice. V noci nemůžu usnout, jak mě bolí nohy, nějak jsem si během urputného udržování rovnováhy nevšimla, jak moc posiluju.
DEN TŘETÍ: Opět liduprázdné hřiště. Nasedám, objíždím plot, často padám, ale už si věřím a proto… První metry bez držení! Nadšeně letím k zemi, kde mě sbírá místní opilec venčící jezevčíka s pochvalným: „Ale jo, kousek to byl. S rovnováhou je to těžký, vo tom já něco vim!“ a kymácivým krokem odchází. Když jsem se otřepala, napadlo mě zkontrolovat technický stav vozidla. Hnutá sedačka se dalo do své osy uvést celkem snadno, nějaké ty stopy intenzivního tréninku na rámu už se budou maskovat hůř. Další textovka: „Ja jedu! Ty, draku, mas to otlucene jak babovicku… H.“
DEN ČTVRTÝ: Získávám pocit, že bych se na tom jednou opravdu mohla naučit jezdit. Sice po hodně klikaté trajektorii, ale přesto přejíždím půlku hřiště. Je neděle a přicházejí dokonce i nějací pubescenti s bicykly a prkny. Všichni mají slušivé helmičky, dokonce i ti, kteří se žádných akrobatických kousků nedopouštějí. Při jednom zoufalém pokusu projet mezi prknistou a posprejovanou zdí, která tu přímo uprostřed hřiště stojí opravdu asi jen kvůli tomu, aby se kluci měli kde výtvarně projevit, hodím neskutečná záda. Cvak, hlava ťukla o beton a já přemýšlím, jestli se o zvednutí pokusím hned, nebo až za chvíli. Když otevřu oči, kření se nade mnou tak sedmnáctiletý výrostek: „Kde máš přilbu, voe?“ Odpoledne píšu rozpačitou smsku: „Dracku? Ta slapka byla napraskla uz předtím, ze jo…? Ale prejela jsem pulku hriste! :o)“
DEN PÁTÝ: Dosud nebyl. Ale vzhlížím k němu se směsicí nadějí i obav. A hlavně se těším, až kluk bude ve školce vyprávět, že jeho máma je Večerníček!