Na chýnovském železničním mostě...

... neroste rozmarýna, rostou fialky. I ty bílé. Voní stejně jako ty fialové. Nejdřív jsme je jenom cítili, protože jsme tam šli v noci, přivázali jsme se o pražec a slaňovali dolů. Ve světle čelovky a měsíce byl starý kamenný most o bezpočtu oblouků tajemný, takový jako černobílý a strašně krásný. Druhý den jsme tam šli znovu, to už jsme viděli fialky a spočítali oblouky (9) a ještě si po něm zalezli. Poprvé v životě mi zůstal v ruce chyt, fuj. Potřetí jsem se kochala, když jsem pod ním projížděla se spícím Erýsem v kočárku. Fakt dobrý most.