Tatry

Byli jsme v Tatrách. S chlapíkem a jeho maminkou. Vzorně se o Erýska starala a neustále na něj mluvila, což jej těšilo. V porovnání s babičkou jsem docela nemluvná matka. Erýsek se s tím bude muset nějak vyrovnat.
Tatry jsou velehory, což se projevilo tím, že tam vládlo nevyzpytatelné počasí. Lezeme první délku, mha. Než se rozhodneme to odpískat a slanit, září přátelské sluníčko. V páté délce - mha. V šesté délce - drobně mrholí, začínáme spěchat. V sedmé délce - nebesa se protrhnou a pustí na nás nálož krup a zimu. A tak dále, vystřídalo se toho na nás dost. Třešnička na dortu: než jsme sundali sedáky, smotali lano a lehce posvačili, padla taková mha, že jsme nemohli najít žlutou turistickou. Na třetí pokus a s lehkým odmlžením jsme ji našli tím směrem, který jsme zkoušeli hned napoprvé. Nesnáším putování suťovými poli. Bytostně. Asi si svou nálepku zaprděné skalkařky nechám.