Image

V poslední době pocítilo několik mých bližních potřebu si na mě otevřít hubu. Nic nedělám, pořád někde rajzuju a bavím se, o peníze a domácnost se nestarám a neustále si nechávám hlídat dítě.

Usoudila jsem, že půjde o špatnou sebeprezentaci. Svým bližním totiž obvykle vyprávím o tom, co hezkého se mi stalo, jaké půvabné končiny české země jsem navštívila, co pěkného jsem si koupila a jak krááásně jsem se vyspala, když mi sestřenka pohlídala Erýska.

Asi bych měla upřesňovat, že o tom vyprávím právě proto, že jsou to hluboké zážitky v rámci každodenní rutiny, která začíná budíčkem kolem šesté ranní a končí likvidací hory nádobí kolem desáté večer. Měla bych se častěji zmiňovat o tom, že bývám strašně unavená, že už čtvrt roku nutně potřebuju masáž, protože mě kvůli jednostranně zatěžovaným svalům kolem páteře obden bolí hlava, že mi praskají nervy a nevýchovně řvu na Erýska. Že jsem po několika měsících vyrazila s kámoškou na večeři v 6pm a v 8pm jsem se musela omluvit a jít spát.

Neupřesňuju proto, že se mi nechce přiznávat, že mi něco nejde a nejsem ve všem svém činění úspěšná tak, jak bych si přála. Moje vztahy s bližními nejsou idylické a zhruba ve stejné míře, jak se raduju, se i trápím.

Asi tak jako každý druhý, ne?