O chomoutu

Setkala jsem se s poměrně radikálním názorem na genezi mého těhotenství - snažila jsem se chlapíka polapit do chomoutu všemi prostředky a dojela na to. Je to pravdivý postřeh, jen jeho perspektiva je taková..., taková mužská.

Bez mučení, ano, už nějakou dobu si přeji se vdát. Jednak pro tu romantiku a závažnost okamžiku, kdy si dva slibují takřka nesplnitelné.

Pak taky pro pocit rehabilitace, jakési nedotknutelnosti, jakého se vdaným paním dostává, ať už za svobodna dělaly cokoli, v čem se společnosti znelíbilo. Což je v případě svobodné matičky vychované v kompletní buržoazní rodině (v nejlepším slova smyslu) celkem nasnadě.

No a ty šaty, že jo.

S touhle vizí před očima jsem byla ochotná přehlédnout pár varovných signálů, ať už to byl lehký zdvořile skrývaný nesouhlas některých prozřetelných kamarádek, nebo počiny samotného objektu mé touhy po zakotvení v přístavu manželském. Moje blbost, a jak správně podotkl onen povolaný soudce mých motivací, dojela jsem na ni.

A Rejkjavík samotný? To je prostě bonus.