Houpačka...

Převládají tedy dny, kdy jsem velice šťastná. Kluci jsou bezva, brečí jen chvílemi a nedlouho, Erýs už za pusinkami neskrývá zoubky a pláč z prdíků jsem se naučila brát jako sice nepříjemnou, leč nutnost. Matky na hřišti závidějí dva pečující tatínky, celkem idylka.

Pak jsou dny, kdy má bezedná naivita ohledně toho, že pro své děti chlapi dokáží měnit i životní plány (neřku-li ty na víkend), dostává na prdel, a to pak jenom čučím a brečím. Jak říká teta J. - čím dřív si připustím, že moje děti jsou jen moje starost, tím líp pro mě (a pro Erýska taky, "neplakej, neplakej, musíš uklidnit" říká dost úpěnlivě)...