středa 15. dubna 2009

Jak jsem jeli lézt

Protože svobodné matky šestinedělní klid na pohovce beztak nedodržují, proč si tu denní rutinu nezpestřit taky něčím, co mám ráda. Ze třech oblíbených aktivit se můžu momentálně věnovat jediné a tak jsem šla s Álou lézt na Cibuli.

Megaakce: Oblékám maminku a syny I, II. Balím matroš (ještě, že nemám vlastní lano). Obouvám syna I. Vzpomenu si na pitíčko a přibaluji je. Snáším po schodech dolů matroš, korbičku kočárku a syna II v autosedačce, fucking heavy. Syn I schází sám. Vybíhám synovi I pro čepičku. Sbíhám schody, syn II již řve. Vybíhám schody se synem I v náručí, zouvám jej, dávám vyčurat. Scházíme společně schody a několik minut syna I přesvědčuji, že mám-li dostat syny, matroš, autosedačku, motorku, korbičku a podvozek kočárku do auta, bude moudřejší, když s ním nejprve sama vyjedu z garáže před dům, než abych to všechno vláčela po dalších schodech. Syn I hlasitě nesouhlasí, na což nereflektuji. (Syn II hlasitě nesouhlasí už dávno.) Zavírám je v hale, běžím do garáže a přistavuji ekvipáž před vchod. Přesouvám všechny výše zmíněné propriety před dům a dále do auta. Z balkonu na mě halasí sousedka, že kluci v chodbě strašně brečeli a že mi "mohla pomoct." Hm, to fakt mohla.

Na Cibuli dorážím jako první, skládám kočárek, kterého se vzápětí chopí přiběhnuvší chlapík (díky). Erýsek pláče, že s chlapíkem nechce, že chce s maminkou lézt, na což opět nereflektuji. Následují necelé dvě hodiny pohody, pálících svalů v předloktí, třesoucích se lýtek, dvou nedolezených posledních cest a jednoho pěkného zhoupnutí v té poslední. Lezu jak ponocnej. Jsem šťastná.

V poledne přebírám děti a chlapík odbíhá. Potkávám sličného pana majitele Petra, cpu děti, vozítka a matroš do auta, vyslechnu od Petra školení, jak nejlépe vycouvat z areálu. Poslušně točím volantem doprava a doleva a chvilku si vychutnávám pocit křehké fifinky, které se právě dostává mužné pomoci.

12:15 návrat do denní rutiny.

Komentáře: 7:

Blogger Markét řekl...

Tak napoprvé jsi to zvádla bravurně. Pokud nechceš sedět zbytek života doma nebo se toulat po blízkém okolí,čeká Tě to ještě mnohokrát. Budiž Ti útěchou, že děti si zvyknou a porostou, takže budou chodit jednou oba sami, za zapomenuté čepičky je vyplísníš, pití někde cestou obstaráš atp. A jednou třeba přijde i doba, kdy s nimi pojedeš na výpravu bez auta.A kromě toho, Tvá fyzička už určitě bude vždy jen lepší ;-)!Držím palce!

15. dubna 2009 22:30  
Blogger Hanka Kl. řekl...

Ha, plísnit za čepičku můžu začít už teď, že jo! :-D

16. dubna 2009 12:52  
Anonymous Anonymní řekl...

No, vy mě bavíte:) Pěknej šrumec.
Hani, hlavně si nic podobného neplánuj na 30.4. - přijedu do Prahy. Brzy ráno mám Apolináře a až do 12:30 mám volno (to jdu na British Council na metodický seminář). Takže doufám, že vás dopoledne uvidím/navštívím či cokoliv by se vám lépe hodilo:)
Hanita

16. dubna 2009 17:13  
Blogger Hanka Kl. řekl...

Hanita, bylas vtělena do diáře!

16. dubna 2009 20:28  
Anonymous šňůra řekl...

... heh, to je krásný tohle číst ... ;) šikovná

17. dubna 2009 23:36  
Anonymous Anonymní řekl...

tady jedna nakukovačka z BC ;-) musím říct že před tebou hluboce smekám, aneb tedy nevím proč jsem čekala s lezením skoro rok a to ještě až po porodu druhého cvrčka, když to evidentně jde i v šestinedělí :-D (a to mě prsty svrběly u každého kusu šutru kolem kterého jsem šla, jenže jaksi nebylo s kým a v čem, neb veškeré vybavení jaksi odešlo s expřítelem..ále snad už se taky blýská na lepší čas ;-) ) Tož přeju ať ti to leze, Erýskovi jede a Rudovi roste ;-)
Klaris

21. dubna 2009 21:02  
Blogger Hanka Kl. řekl...

Klaris, tak se přidej!

30. dubna 2009 7:12  

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka