Jak jsem jeli lézt

Protože svobodné matky šestinedělní klid na pohovce beztak nedodržují, proč si tu denní rutinu nezpestřit taky něčím, co mám ráda. Ze třech oblíbených aktivit se můžu momentálně věnovat jediné a tak jsem šla s Álou lézt na Cibuli.

Megaakce: Oblékám maminku a syny I, II. Balím matroš (ještě, že nemám vlastní lano). Obouvám syna I. Vzpomenu si na pitíčko a přibaluji je. Snáším po schodech dolů matroš, korbičku kočárku a syna II v autosedačce, fucking heavy. Syn I schází sám. Vybíhám synovi I pro čepičku. Sbíhám schody, syn II již řve. Vybíhám schody se synem I v náručí, zouvám jej, dávám vyčurat. Scházíme společně schody a několik minut syna I přesvědčuji, že mám-li dostat syny, matroš, autosedačku, motorku, korbičku a podvozek kočárku do auta, bude moudřejší, když s ním nejprve sama vyjedu z garáže před dům, než abych to všechno vláčela po dalších schodech. Syn I hlasitě nesouhlasí, na což nereflektuji. (Syn II hlasitě nesouhlasí už dávno.) Zavírám je v hale, běžím do garáže a přistavuji ekvipáž před vchod. Přesouvám všechny výše zmíněné propriety před dům a dále do auta. Z balkonu na mě halasí sousedka, že kluci v chodbě strašně brečeli a že mi "mohla pomoct." Hm, to fakt mohla.

Na Cibuli dorážím jako první, skládám kočárek, kterého se vzápětí chopí přiběhnuvší chlapík (díky). Erýsek pláče, že s chlapíkem nechce, že chce s maminkou lézt, na což opět nereflektuji. Následují necelé dvě hodiny pohody, pálících svalů v předloktí, třesoucích se lýtek, dvou nedolezených posledních cest a jednoho pěkného zhoupnutí v té poslední. Lezu jak ponocnej. Jsem šťastná.

V poledne přebírám děti a chlapík odbíhá. Potkávám sličného pana majitele Petra, cpu děti, vozítka a matroš do auta, vyslechnu od Petra školení, jak nejlépe vycouvat z areálu. Poslušně točím volantem doprava a doleva a chvilku si vychutnávám pocit křehké fifinky, které se právě dostává mužné pomoci.

12:15 návrat do denní rutiny.