Strava kojící matky

Některé věci jíst nemůžu (takové ty notoricky známé nadýmací zelí, luštěniny, čerstvé pečivo, hrozny... přesto asi někde dělám chybu, Rudu trápí prdy). Pak spustu věcí jíst můžu, ale dle mé momentálně oblíbené autorské dvojice Strnadelová-Zerzán bych je měla pořádně rozkousat. Na kašičku, na vodičku. Tak sedím u oběda, u prsu mi visí probudivší se Ruda, u stolečku mě pokouší Erýsek a schválně si nabírá velké lžíce, aby mu to pěkně padalo kolem pusinky, namáčí levou ručku do polévky, já klidně a tiše napomínám, pak zvyšuji hlas, řvu... Najednou koukám, talíř mám prázdný - o kašičce nebo vodičce ovšem nemůže být řeči.
Je po obědě, Ruda usnul v houpačce, Erýsek brečí v postýlce, že spát nechce. Smůla, kamaráde, prostě budeš. Od sousedů z horního patra se ozývá důrazné ťukání. Patrně na nás. Otvírám skříňku na sladkosti pro Erýska, beru si půlku perníku máčeného v čokoládě, který měl Erýs dostat jako mňamku po večeři. Zamyslím se, zda Erýska jít pohladit a vrátit do postýlky, odkud podle rány zřejmě vyskočil po hlavě. Najednou koukám, perník je pryč. Celý. O kašičce nebo vodičce ovšem nemůže být řeči.