Chudáci

Pojišťováci. Stačí si sednout v Praze na trávník s malým dítětem a už se slétají. Vosy na bonbón. S úsměvem je odháním, pojistil nás dědeček. Ano, dobře, my máme dobrého a slavného dědečka (ten pohledný pán, co se na vás poslední dobou culí z reklamy na Krušovice, to je nás dědeček, heč). Ne, nechceme se pojistit pro jistotu ještě jinde.

Inu Praha, řekla jsem si a nedělala si hlavu. Sedla jsem doma na pole a vyloupávala s Erýskem hrášek do misky. Kolem občas projelo nějaké auto, jinak rurál (viz nedávný příspěvek o rurálu). Najednou projíždějící modré auto prudce brzdí, couvá na naši úroveň, ven se hrne pán v nejhorších letech, navalí Erýskovi, že má krásnou maminku a že už mu chybí jen pojištění od ING. Nabídla jsem pánovi hrášek a vysvětlila mu, že nechybí, že my máme toho dědečka. Hrášek prý nemůže. To má blbý. Jak říkám, jsou to chudáci.