Tvořivo

Poslední dobou mám takové pracovité, nejemné ruce. Nemyslím hrubé na dotek, spíš nepracují s jemnými tvary. (I když dnes jsem si hladila nahatého Rudíka, soustředěně civěl vedle Erýska na pohádku a ta křivka přechodu záda prdýlka byla nejsladší na světě).

A mně se jemných, něžných, mírně piplavých věcí zachtělo. Upletla jsem si věneček ze štírovníku a hvozdíků a půl dne jsem se s ním cítila nesmírně krásná. Pak si ho Erýsek nasadil na vojenskou čepici, potřeboval se maskovat, nepřítel číhal v lukách.

Sháním síto, takové to na sušení ořechů, mám s ním takový tvůrčí záměr. Nemáte, prosím? Pak bych si ráda vyrobila nějaké šperky, děkuju Janičce za odkazy a Valušce předem za slíbený zimní workshop. A toužím zpívat aspoň dvouhlasně. Jako tehdy s Cífkou a když se ještě někdo přidá, bude to sen.

Jak to říkala lektorka na Bobkově kurzu, co nechápala, že se lidé mohli kdy dobrovolně vzdát pečení chleba, kosení louky a vícehlasého zpěvu.

Já si teda už delší dobu myslím, že meditace není pro mne. Že ženy se přibližují Bohu láskou k svým Hospodářům, pečením chleba, zpěvem a takovými drobnými. A pláč štěstím nad harmonickým trojhlasem možná není vipassána, ale co už já s bystrou duší.