Zářijové pondělí

Jára vstal z postele a s ním i jeho sebelítost. Ano, i já mám svoji sebelítost, i když se mnou v posledních týdnech už moc často nevstává. Ale ta dnešní Járova, to byl formát. Po půlhodině fňukání jsem neustála snídaňový příděl negativních emocí a dořvala synka jak sirotu, že je kurník šopa do pytle jeho volba, jestli bude šťastný nebo ne a že jestli si myslí, že tím někoho zaujme, tak dlouhodobě jistě ne!

Našlapeme se do auta směr Počaply. Před školou na mě Jára upře zoufalý pohled. Já si zapomněl doma tašku! Ty oči smutné, dali byste mu korunu. A v pozadí na sítnici velkými písmeny OTOČ TO AUTO, HERGOT, A DOVEZ MI JI, NEEE?

Kdepak, já důsledná jsem mu to nechala vypapat a po obědě si doma od Káji přepisoval, co mu v sešitech chybělo. Tašku už si bohdá nezapomene. Ani se na mě nezlobil, tak nějak si ten důsledek vzal za své.

Hospodář si to arci tolik za své nevzal, ale tohle myslím vyřeší až první rok Erýskovy školní docházky, až se provalí, že něco tak ošklivého jsem schopna s klidným srdcem vyvést i vlastněti.

A pak byla hudebka, s králíkem na veterinu, učení nového žáka, cesta domů v kufru (měla jsem tu smůlu, že mám pětimístné auto a přisedla jsem jako poslední :-), jedna pračka, druhá pračka, večeře.

Hospodář nabídl, že vykoupe děti, když přeci musím k Labi na trávu. ANO, ANO, ANO! Západ slunce nad hladinou, vrbičky, nikde nikdo, jen já, svištící kosa a brousek, co nádherně cinkne o asfalt cyklostezky, když se pustí z výšky 5 cm plus mínus. Na chvíli jsem si tam sedla, představila si, že život je jako puzzle z mnoha kousků, i ta veterina a nádobí jsou nakonec taková puzzlátka, zavřela jsem oči a představila si ještě jeden dílek, který sice nemám, ale zřejmě ho jednou v životě mít budu, a to neuhádnete, co to bude, fakt to neuhádnete.