Nevim, fakt nevim

Ráno jsem před školou potkala spřáteleného otce prvňáka, šel si stěžovat, že mu ho bijí. Kdo jiný, než osvědčení V. a V. Já si stěžovat ani nemusela, potkala jsem oba chlapce hned na schodech a nějak se mi při pohledu na ty obličejíky vzedmula žluč a dala jsem s nimi řeč ještě jednou, to se neztratí.

Od slečny družinářky jsem se vzápětí dozvěděla, že když jsem taková ošklivá na Vendu, měla bych vědět, že Jára řekl ve frontě na oběd Nikolce, že je blbá. Nadávat spolužačce a kopat bezbranného spolužáka v týmu do břicha jsou zřejmě srovnatelné přečiny. Trochu mi to připomnělo scénu z Jamese Bonda, kde mu šéfová říká, že je proti jeho chlapeckému šarmu imunní, narozdíl od té ženské, co na něj psala posudek. Slečna družinářka, jinak skvělá osoba na svém místě, to bude mít s imunitou na Vénu (mmch fakt hezkej druhák) v tomto směru asi taky všelijak. A jestli nevím, co se to s Járou v uplynulých 14ti dnech děje. No kurva vím, spíš je mi divné, že to neví ona!!!

Doma jsem si sedla ke kompu a přemýšlím, kde to vlastně celé vězí. Proč si na někoho agresoři troufnou a na jiné ne, co že se to Járovi teda děje a co se děje nám ostatním, co míváme tak neodolatelnou chuť mu jednu našít na ten ublížený xichtík.

A do toho přijde Jára z chodby, že ho právě pokousal Koniáš. Náš vlastní mírumilovný pes. Jo, jsou věci mezi nebem a zemí, do kterých obyčejný smrtelník prostě nevidí.