Žena, co potřetí strhla kosu

Poprvé od povodní jsem pracovala na ekozahradě a neměla pocit marnosti. Jo! Bude to dobrý.

Vysekávala jsem místo na maringotku. Za přátelsky levný peníz mi ji postoupí sousedka. Se sousedkou cítím, máme lecos společného.

Nejdřív jsem si ujasnila, kde by maringotka měla stát, aby se vedle ní vešly úly a nad nimi se od ní dala natáhnout stříška. Pak jsem se pustila do přerostlé trávy. Sekám si, sekám, občas si odkrokuju, kolik mi ještě zbývá, a přemýšlím, co s maringotkou dál. Očistit, natřít, popnout růží, natáhnout od ní pergolu a po ní pustit víno... kterým že směrem, to je blbost, tam už je hrušeň...

Napadá mě, že to celé dělám blbě. Přemýšlím od kytek, ne od světových stran a nějakého logického uspořádání. Tohle by chtělo chlapa, co to nakreslí, řekne, tohle musí stát tak a tak, hrušku přesadíš, ať to má nějakou štábní kulturu. Jinak si tu bude romantička děsně pracně hrát na nekonečném písečku.

Pak jsem se šprajcla, že když tu takový není, že to urvu sama, zatvrdila jsem se a zabrala do kosy.

A urvala jsem ji. Potřetí.

To mám z toho, že zkouším chlapatět, když jsem ženská.

Vesmíru díky za upozornění a vysílám si objednávku na mužné řešení.