Hobití běh

Děti jedou na kole skákat do stohu, Hospodář proklestit svůj let od výmladků akátu a já si beru boty a vybíhám s nimi. Kája mě džentlmensky provází, šlape jen co noha nohu mine a občas něco povzbudivého utrousí. Doběhneme k lesu a dál musím sama. Samotnou mě běhání ukrutně nebaví. Cítím tu píchnutí, tam pnutí, každou chvíli mě napadne, že by bylo fajn zastavit se, vydýchat se, protáhnout... Chce to nějaké podněty.

Nechávám si u Hospodáře boty a dál běžím bosa. Soustředěná na cestu, zaujatá novými pocity, do Počápel a zpátky ke stohu. Strašně nahlas u toho plácám chodidly o panely a není to úplně šetrné k mému červenému laku na nehty, ale je mi moc dobře. Chvíli se mnou strouhou z odkališť letí dva ledňáčci. Přepadnu děti, zaskáču si do slámy a běžím za Hospodářem, sním mu švestky, co si zodpovědně načesal k svačině, obouvám se a poslední úsek zpátky se dost nudím, vydýchávám a protahuju.