Nespokojená, diverzifikující a zmrzlinotvorná
Tak na plnou hubu. Paní Mikroušová je nespokojená. Vraždění jatečné drůbeže už není to úžasné dobrodrůžo a krvavá romantika, co dřív. Je to prostě rutina. Totéž paběrování kukuřice, sbírání vajec, dojení a sekání trávy, co už skoro nedělám, protože to dělá Hospodář. Poslední dobrodružství v životě, co jsem zažila, byl chov včelích matek, a to už je pár měsíců zpátky.
Nejdřív jsem to zkoušela hodit na Hospodáře. Jakože jsem nespokojená, protože jsem se blbě vdala. Hm, to mi neprošlo ani před sebou samotnou, protože jsem se nakonec zas až tak blbě nevdala. Nicméně v mezifázi, než jsem na to přišla, jsem si teda stěžovala na Hospodáře kamarádkám a zvažovala různé alternativy.
Kámoška ale říkala, že na to jdu špatně. Že jestli jako čekám od Hospodáře, že tu moji nespokojenost nějak odčaruje, tak je to jako kdyby zemědělec pěstoval jen kukuřici a doufal, že na tom zbohatne. Vtip je prý v diverzifikaci zdrojů, v mém případě zdrojů potěšení. Víc menších je lepší než jeden velký, který pod tlakem nutně selhává. A že se to zlepší, až půjdu do práce.
Tak jo. Dneska jsem s miminem po obědě dvě hodiny spala. To bylo dobrý. Pak jsem vzala kluky na rampy a po letech trénovala na jednokolce. Boží. Pořád to umím. Vytyčila jsem si nový cíl a trénovala jízdu pozadu. To bylo taky dost příjemný a navíc jsem to hned na fleku u ramp probrala s Víťou, s kterým mluvit je taky vždycky potěšení.
Protože kromě toho, že jsem samopotěšující, jsem taky koncepční, tak jsem si večeři nachystala už dopoledne a večer se mohla těšit nekonečnou přípravou luxusního oříškového karamelu a la božský Jamie. Půlku si nakradli Hospodář a děti k svačině, že prý budou machrovat: "Maminko, to budu ve škole za borce. Mám trojitou svačinu. Pražené oříšky, oříškovej karamel a rohlík!" Druhou půlku nalámu do domácí vaječné vanilkové zmrzliny, kterou se hodlám kochat zítra.
Nejdřív jsem to zkoušela hodit na Hospodáře. Jakože jsem nespokojená, protože jsem se blbě vdala. Hm, to mi neprošlo ani před sebou samotnou, protože jsem se nakonec zas až tak blbě nevdala. Nicméně v mezifázi, než jsem na to přišla, jsem si teda stěžovala na Hospodáře kamarádkám a zvažovala různé alternativy.
Kámoška ale říkala, že na to jdu špatně. Že jestli jako čekám od Hospodáře, že tu moji nespokojenost nějak odčaruje, tak je to jako kdyby zemědělec pěstoval jen kukuřici a doufal, že na tom zbohatne. Vtip je prý v diverzifikaci zdrojů, v mém případě zdrojů potěšení. Víc menších je lepší než jeden velký, který pod tlakem nutně selhává. A že se to zlepší, až půjdu do práce.
Tak jo. Dneska jsem s miminem po obědě dvě hodiny spala. To bylo dobrý. Pak jsem vzala kluky na rampy a po letech trénovala na jednokolce. Boží. Pořád to umím. Vytyčila jsem si nový cíl a trénovala jízdu pozadu. To bylo taky dost příjemný a navíc jsem to hned na fleku u ramp probrala s Víťou, s kterým mluvit je taky vždycky potěšení.
Protože kromě toho, že jsem samopotěšující, jsem taky koncepční, tak jsem si večeři nachystala už dopoledne a večer se mohla těšit nekonečnou přípravou luxusního oříškového karamelu a la božský Jamie. Půlku si nakradli Hospodář a děti k svačině, že prý budou machrovat: "Maminko, to budu ve škole za borce. Mám trojitou svačinu. Pražené oříšky, oříškovej karamel a rohlík!" Druhou půlku nalámu do domácí vaječné vanilkové zmrzliny, kterou se hodlám kochat zítra.
vystavil Hanka Kl. v
21:40
Komentáře: 4:
Máš výborné kamarádky :-) Já už jsem od jedné svojí taky několikrát dostala doporučeno, ať si najdu nějakého potěšujícího koníčka - zatím zvažuju své možnosti a cíle, ale už se něco rýsuje. Děkuji za inspiraci, že jde těšení získat i ze zdánlivě obyčejných a rutinních úkolů. Asi jako když Toltékové doporučují: Vše co děláte, dělejte, jak nejlépe právě dovedete - nebudete frustrovaní neúspěchem ani vyčerpaní úmornou námahou :-) Zdravím z Valašska. Pikulík
Teda, ale úplně přesně. Nastoupila jsem po devíti letech do práce. Teď po dvou měsících vidím, že mi doma hrabalo, ale slušně hrabalo a že jsem to taky házela na muže, na koho jinýho, na děti ne, to by mi mateřský srdce nedovolilo, i když z odstupu vidím, že osm desetin tý nekonečný frustace určitě způsobovaly děti, teda spíš ta moje permanentní kdispozičnost kterýmukoliv kdykoliv.... Zrovna včera jsem si říkala, jak je to podvědomý házení viny na druhýho hustý. Jednomu z páru začne hrabat, obviňuje z toho druhýho, podle toho se k němu chová a formuje toho druhýho do toho obrazu, kterej vytvořila jeho nespokojenost a frustrace. Představila jsem si, že by se to otočilo, že by začalo hrabat mýmu muži a podsouval mi nějakej svůj obraz mojí osoby, který stvořilo jeho nespojený já. Musím říct, hrůza... Práce fakt pomáhá, vytváří jinou perspektivu. Nedá se s tím srovnat podle mě ani ježdění na kole ani koníčky, nic... Ten moment, že nosíš prachy a jsi prospěšná v jiným okruhu než jen v rodině, to mě nastartovalo, že začínám být zase spokojená i doma...
Já se zatím maličko realizuju v PSNV, ale Bože, začínám se do tý práce těšit. Mmch, až přijdete na nějakej fajn půlúvazek pro paní Mikroušovou, dejte vědět. Mám na to maximálně dva roky. :-)
to Pikulík. S těmi Toltéky se nějak nemůžu srovnat. V práci dělám, jak nejlépe dovedu a právě proto jsem frustrovaná tím neúspěchem, když to nevychází.
U některých soukromých věcí do toho nedám všechno, a když se to nepovede, vlastně ani nejsem zklamaná, protože zkrátka vím, že jsem mohla udělat víc.
Ale když se můžu přetrhnout, a pak mi to nějaký trubec zničí, protože mu ráno odmlouvaly doma děti a on je celý den naštvaný a kope kolem sebe... po několika takových pokusech už si sakra vybírám, co čeho investuju plnou energii. (Bohužel ten trubec je kolega, kterého šéf (jinak férový chlap) miluje.
Veronika
Okomentovat
Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]
<< Domovská stránka