Kokován

Na jaře tu byly Francouzečky, vzájemně jsme se spoustě věcí přiučily. Ony se divily, že u nás děti po obědě spí venku v kočárku a ne v postýlce, já hltala recepty. Jedno jídlo nám neuvařily, ale mohutně o něm vyprávěly. Coq au vin, kohout na víně. Podle toho, jak se u toho tvářily, to muselo být něco opravdu skvělého.

Mezitím ve výběhu u Járových slepic dospíval kohout. Čím byl starší a lépe skákal na slepice, tím byl i klovavější a celkově špatný společník. Jára chodil pro vajíčka výhradně s klackem v ruce a žádal o jeho zabití. Hospodář to zatrhl, protože fakt výborně skákal a jiného takového plemenného nemáme.

Od té doby se to zkoušelo všelijak, pokoutně. Třeba pustit kohouta, (rychle utéct) a pak tam nenápadně poslat psa. (Jára). Vznést vesmírnou objednávku na jeho náhlý infarkt. (Já.)

Až jsem takhle při neděli vyrazila na blumy a ten prevít se na mě rukoval v bojovém postavení. Zaujala jsem také bojové postavení a doufala, že ho zastraším kopancem. Kopanec v bosobotách na něj byl slabý. Stáhla jsem se. Někdy však prohraná bitva předznamenává vítězství v celé válce. Došla jsem si totiž pro sekerku.

A toho večera se domem nesla libá navinulá vůně, Jára si se mnou dával five pokaždé, když jsme na sebe narazili a ostatní děti radostně běhaly po domě pokřikujíce: "Maminka nám peče Kokována!" A bylo to něco opravdu skvělého.