Jak jsem nepřepálila start

Jaro je pořád stejné. Hektické. Tohle dorýt, prostříhat, předpěstovat, něco do skleníku, zbytek za okna. Uvítat mravence na lince a doufat, že v květnu stejně jako v předchozích letech zase odejdou.V deset padat do bezvědomí a kanafasu.

A nene, nemusí být každý rok stejně. Letos jsem devět dní ležela na kultovním místě, které si pamatuju ze sladkých sedmnácti a které má Erýsek spojené se střílečkou na Heydricha, v povlečení, které pral někdo jiný, a přijímala návštěvy s dobrotami a tulipány.

Doma leháro na dvorečku, zahrada utěšeně zarůstá lebedou a já nic, sluníčko, po snad několika stoletích zase rozečtených Sto roků samoty, bylinkové čaje. Taky malá lahvinka od Valušky. Nevařím. Nepeču. Občas umotám zmrzlinu, abych si zasloužila žít.

A stejně jako v předchozích dubnech doufám, že v květnu zase odejdou. Zatím to vždycky vyšlo.