čtvrtek 3. ledna 2008

Bylo žilo jedno neotužilé batole.

V době, kdy bylo ještě malým miminkem, se o něj maminka bála a když se nebála ona, bály se babičky. Kdo z vás se snaží umožnit dítěti pohyb na čerstvém vzduchu překračující obvyklé procházky v kočárku s beraním fusakem, bude se mnou souhlasit, že starostlivé babičky jsou ta nejotravnější věc na světě. Některé maminky se však nakonec z pout prarodičovského či veřejného mínění vymaní a vrátí se k původnímu stylu života. Pokud si již „za svobodna“ poklepávali lidé na hlavu a divili se, co tu pěknou holku vede k tomu, aby se poflakovala po horách v tak neelegantním oblečení, s příchodem mimina se nevyžádané rady a reakce množí a přiostřují.
Když jsem coby svobodná maminka konečně sehnala příjemně outdoorového chlapíka do party, měl synek něco přes deset měsíců a podzim se právě nachyloval do své studenější poloviny. A do toho přišel chlapík s návrhem vyrazit na víkend pod stan. I ti méně bojovně naladění radiči zastávali názor, že otužovat ano, ale až na jaře. Ti rozhodnější mu bez okolků předpovídali zápal plic a mně vězení.
I když jsem se navenek tvářila neochvějně, opravdu jsem váhala, ale když může mlaďoch spát v kočárku na balkóně, proč by vlastně na čerstvém vzduchu neměl přežít jednu noc? Přípravu jsem zodpovědně zahájila dvacetiminutovým telefonickým rozhovorem se zkušenou outdoorovou matkou, jejíž ratolesti poznávají krásy české i jiných zemích již od novorozeneckého věku.
Dozvěděla jsem se následující dvě rady – dítě nošené v šátku či krosně má VŽDYCKY studené nožičky. Není to důvod k znepokojení, přežije to. Situace se dá mírně regulovat nasazením maminčiných funkčních ponožek přes dupačky. Druhá rada se týkala přebalování – než ve stanu přistoupíte k přebalování, zapalte kahan a stan vytopte na snesitelnou teplotu. Tento tip mi přišel naprosto geniální, určitě dokáže děťátku na cestách zpříjemnit život, v našem případě však narazil na mou lenost, bylo nad nulou a to je přece docela snesitelné. Přesto - tak rychle přebalovat mě ještě nikdo nikdy neviděl.
Velkou starost mi dělal denní režim, takové to napapat, vykoupat a spinkat. Každý den stejně. Všechny příručky vám to radí, vytvořením prospěšných stereotypů prý sobě i děťátku ulehčíte život. Nakonec jsem zadoufala, že čerstvý vzduch zase ulehčí jeho plicím a pro jednou se bez večerního kyblíku s teplou vodou obejde.
Sbalili jsme hromadu nezbytností (většina se během víkendu ukázala být docela zbytná) a vyrazili směr Kokořínské údolí. Na předem vytipovaném místě, které bylo zároveň blízko od auta i dostatečně nezjevné, jsme vztyčili stan a vyrazili na obhlídku okolí. Když protesty nošence linoucí se z krosničky přesáhly po necelých dvou hodinách únosnou míru, usoudili jsme, že ta zimní kombinéza je přece docela nepromokavá a nechali ho prolézt terénem. Málokdy jsem ho nad hračkami viděla tak spokojeného, jako když mohl zaujatě zkoumat a ochutnávat smrkové šišky, chomáčky dutohlávky sobí nebo drolivé kousky pískovce. Oheň ho okouzlil, neustále se do něj vrhal. V rámci sušení kombinézy před spaním se nad ním mohl i několikrát proletět, nejenže krásně uschnul, ale i romanticky voněl.
Noc byla, proč to nepřiznat, strašná. Malý se nám rozhodl ukázat, zač je toho outdoor. Nemyslím si, že by mu chyběly večerní stereotypy, usnul vcelku rychle, ale s každým probuzením (a že jich bylo) přicházel hysterický záchvat na téma kde to jsem, to není moje postýlka. Když kolem jedné ráno nepomáhalo ani maminčino mlíčko, propadla jsem panice, zda ho ještě někdy utiším. Překvapivě, utišil chlapík prozpěvováním nějaké hitovky od Rammsteinů. Nakonec jsme se dočkali rána, s ránem i prvního sněhu a už to bylo zase jenom pěkné. Pochodili jsme po okolí, překonali výškový rozdíl z Dolní do Horní Vidimi, tam pojedli, co nám dali, propocená nosička usušila mokrá záda (tímto děkuji panu hostinskému a vedoucímu smíšeného zboží v jedné osobě za zapůjčení suchého trička) a nastal čas vrátit se k autu. To se bez buzoly v ne zcela známém terénu snáz řekne, než udělá. Ale co, bylo to pěkné kufrování, i na autostop došlo. V Praze jsme pro jistotu dva tři dny počkali, jestli dítě skutečně vážně neonemocní, a když bylo jasné, že přežilo bez následků, teprve jsme se k našemu dobrodružství přiznali. Hrdě.

Komentáře: 2:

Blogger jan řekl...

Tak to vas obdivuju vsechny tri, ja spala v mrazu pod stanem jen jednou, kdyz jsme sjizdeli na konci dubna Vltavu, jen muj spacak byl do plus 8, tak jsem spis nespala nez spala.
Kristyna

3. ledna 2008 22:22  
Anonymous Sajsa řekl...

Checht, Fazol, mě bys teda nemusela přebalovat a nosit, na rituálech před usnutím taky netrvám, ale noc by asi vypadala podobně. :-)))

3. ledna 2008 22:38  

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

<< Domovská stránka