Pendolíno

Tak se nám nějak podivně zamotaly okolnosti a ze dne na den jsme jeli pendolinem do Ostravy. Všichni tři. Cesta tam byla báječná, neb jsme sdíleli vagón se svatou ženou v jakési bíločerné plachetce a její ještě svatější kámoškou v civilu, které se s veškerou vervou a láskou k bližnímu, jaké byly schopné, vrhly na kluky. Přečetla jsem dokonce kus Apetitu, no chápete to?

Cestu zpátky jsem oddřela sama, svaté holt asi zůstaly na východě a do sodomy gomory hlavního města už se nevracely. Zato jel moc krásný pán s očima, který si četl knížku o zenovém buddhismu, tak jsem si mezi výchovou, kojením, krmením sušenkami a Erýskovým neustávajícím tříhodinovým monologem tak posnívala, jak by bylo fajn nemít žádné děti, usednout pánovi v pozici lotosového květu na klín, ta mi jde, a tím jej zcela okouzlit.

Už v Praze se kamarádka Erýska ptala: "Bylo to v pendolínu báječný?" a Erýsek uměřeně zhodnotil: "Báječný to nebylo. Bylo to jen normálně krásný."