Piáno a bratrská láska

Po zhruba roce jsem zase na chvilku usedla k piánu. Rudolf řezal pod mýma nohama do modrých dětských kláves s příšerným elektrickým zvukem (já ty klávesy ale upřímně miluju, protože ho na dlouho zabaví), Erýs obsadil část mé klaviatury od tříčárkované oktávy výš a do mých kruhů mi hrábl jen občas. Zkusila jsem si staré navrčené skladby z útlého mládí, včetně toho Debussyho, co jednou překvapil Frantu M. (jak já byla pyšná, že mě tehdy pochválil...). Hrála jsem prabídně a do toho odpovídala na nějaké Erýskovy otázky v rytmu Bachových osmin (ne-e-e-vi-i-im, kde-e se be-e-rou), neumím hrát a mluvit v normální lidské kadenci zároveň.

Ale příslib by to byl. Kluci se jeden druhým zabavili do té míry, že jsem si mohla střihnout hned tři kousky - s Erýskem coby jedináčkem slušná sci-fi. A navíc se u toho zjevně bratrsky milovali, jako ostatně každý večer.