Cestujeme vlaky

Přestalo mě bavit jezdit na Moravu autem, od kašlání na děti mám skype, nemusím si to rozšiřovat na dobu strávenou za volantem.

Pendolíno dobrý, ale tu pravou romantiku zažije člověk v kupíčku. Děti nespí, hledí, jančí, já čtu a vyprávím, jak "zamlada s Cífkou" a lituju, že v tomto složení kytaru nepoberu, aby to chlapečci okusili se vším všudy.

Kolín, šrumec v chodbičce, a ob kupíčko kluci spouští Nohavicu, Erýsek pádí za nimi a vyžaduje Mládka, vstřícný P. se mnou dává dohromady akordy na Jóžina, kluci se posunou, ať se vejdeme, a v původním kupíčku s lehce rezervovanými důchodci zůstává jen naše batožina. V prostředním kupé se veze složený kočárek a o poznání méně rezervovaní důchodci. Ruda znavený zpěvem vyžaduje klidnější vody, skládám kočárek a ti skvělí dříve narození se zjevně celí třesou na to, že si to mimínko užijí. Já se celá třesu na to, že si zazpívám bez mimínka na klíně, takže jsme si kvit, proč se třást.

Roztažení po půlce vagonu jsme dorazili k cíli, ani nevíme jak.

PS: Tety jeptišky jsme sice nepotkali, ale tímto je, čtoucí, zdravíme!