Kolotoč

To jsem takhle úspěšně přechodila nějakou rýmici a vyrazila dopoledne bezdětně zařídit nějaké nezbytnosti. Po dvou, třech hodinách se vracím a divím se, že já se na ty děti vůbec netěším. Naopak. Chci, aby tam nebyly.

Tak jsem se zděsila, že už je to tady. Syndrom vyhoření. Už jsem se viděla na červeným gauči, s psychoanalytikem za zády.

Odpoledne jsme si předávali zubama z pusy do pusy papírovou plácačku na vlaky (už to umí i Ruda!), to je strašná legrace, to zkuste, a mně se zdálo, že se mi ty děti před očima nějak divně točí. Tak jsem je předala sousedce a schrupnula si. Když mi je vracela, tak mi sáhla na čelo, pak uložila děti, mě, k posteli čaj a kupu paralenů. Ještě že ji mám.

Ráno chlapík odvezl Erýska do školky, pobavil Rudu, potěšil mě dobrým slovem a já si teď pěkně ležím a užívám mastitidu. Tímto se přestávám hrdinsky šprajcovat a Erýsek bude zase častěji jezdit k babičce.