Zametat si před svým prahem...

A co kdybych o sobě vždycky řekla pravdu?

Všechno, co si přeju, vyjádřit pěkně jasně, a pak už to s lehkým duchem nechat na protějšku, bude-li s tím mít chuť a možnost něco udělat. Jo? Fajn. Ne? No jo, fajn, aspoň mě to netlačí.

Znám hromady a spousty lidí, kteří to tak nedělají. Pokud je druzí mají rádi, bude jim přeci jasné, čím je potěšit, no ne? No ne. Mám opravdu ráda pár lidí, u kterých nemám ani šajna, o čem tak asi sní. Zklamávám je. Oni zase mě. Tudy nee.

Na druhou stranu postrádám precedens pro tu osobní pravdivost, vzory. Jak mám potom vědět, že právě tohle funguje? Neznám nikoho, kdo by občas nehrál ženské/mužské hry. Na zranitelnost, mužnost, drsnost, citlivost. Křehké víly. Chlapáky. Ranařky. Opory. Taky neznám nikoho, kdo by, když přijde na lámání chleba, takové přerovné chování nějak zvlášť oceňoval ("a kde je pak prostor pro iniciativu druhého?").

Osobně je mi tahle cesta mnohem bližší, jakkoli ne hned snadnější.

Na hledání zlatých středních cest jsem byla odjakživa neobratná. Naštěstí jsem ještě docela mladá, že jo. Třeba se to utřepe.