O sportu, eleganci a ekologii

Zatoužila jsem po sportu. Nějakém holčičím. Jen holčičím, ne holčičím s dětmi. Vyhlédla jsem si zumbu v Mělníku u Rudy Kraje. Zavolala jsem si, měli volno až od příštího týdne, slečna mi navrhla jógu o hodinu později. Proč ne.

Hospodář přijel dřív z práce, aby převzal děti. O hodně dřív. V Mělníku jsem přece autem za deset minut. Pak povídá: "Pujč si mojí helmu."

"Na co helmu?"

"Bez helmy na kole nejezdi."

"Ale já NEJEDU na kole."

Zhrozil se. Když už namísto užitečné práce na rodinných pozemcích a čerstvém vzduchu hodlám trpět v tělocvičně, můj problém, ale matku planetu kvůli tomu ničit nebudu!

Vysvětlila jsem mu svou představu holčičího odpoledne. Věci na cvičení nacpu do kabelky. Namaluju se, učešu a vezmu si sukni. Sednu do autíčka a budu elegantně točit volantem. V Mělníku zaparkuju přímo před sportovním centrem, nenápadně ometu z kapoty slepičí hovno a projdu hrdě středem až k recepci. Střih (ono nezbytné cvičení), pak sprcha, řasenka, podpatečky a totéž v obráceném sledu.

"Hm," povídá Hospodá suše. "Když pojedeš na kole, budeš mít hodinu bez dětí navíc."

Zhodnotila jsem to a rozhodla se chovat ekologicky. Půjčil mi helmu.