Smolař

Jára a Kája dostali po měsících proseb vlastní nože, švýcaráčky. Spolu s nimi dostali i poučení, jak se k nim chovat a jak je, pokud možno, neztratit. Jára na svém velmi lpěl, přesto nožík brzy ztratil. Dlouho přemlouval výchovného Hospodáře, aby mu koupil nový. Nakonec přispěl stokorunou z kasičky a znovu chodil s plnou kapsou jako každý správný muž. Netrvalo dlouho, zmizel i ten druhý. Pak mu přivezla babička jakýsi pravěký, měl i vývrtku. Ztratil ho zas. Babička ještě někde vyhrabala miniaturní červenou kudličku s pidivývrtkou, asi na vinné trpaslíky. Vůbec se nedivím, že kamsi zapadla, nebyla skoro vidět.

Zoufalý Jára prosí o další nůž. Už se nemůže finančně podílet, nemá další stokorunu. Pak na jedné půdě našel nádherně vyřezávanou dřevěnou lžičku. Byl hbitý: "Ta je moje." Mně se taky strašně líbila, ráda jím ovesnou kaši dřevěnou lžící od Vaška, měla bych další do sbírky. Nabídl prodej, prý za dvě stovky je moje. Usmlouvala jsem to na stopáďo. Měla jsem jen tisícovku, odložili jsme obchod do té doby, než rozměním. Když jsem po obědě měla menší peníze, Jára... už ji neměl.

Za dva dny ji Kája někde našel a znovu se schylovalo k transakci. Prodleva tak pět minut. Když jsem se dostala k peněžence, Jára se zoufale šacoval... nikde nic. Po třech dnech se nečekaně objevila v autě. Jára se těšil, až dojedeme domů, kde doufal v inkasování budoucí půlky vytouženého nože. Než jsme dojeli domů, a ne, fakt si nevymýšlím, aby to bylo napínavé, fakt to takhle bylo, prostě ta lžička zase někam zapadla.

Po pár dnech doma vyplula na světlo boží, ležela na podlaze v autě a někdo na ni asi při vykládání batohů dupnul. Byla dost zlomená. Tak zlomená, že se s ní už nedá jíst ovesná kaše. Ačkoli se Jára s izolepou fakt hodně snažil.

Modleme se, aby ta klika Járovi nevydržela do dospělosti.