Žokejka

Foukalo, ideální počasí na pouštění draka. Ale my byli objednaní na koně. Děti zvlášť na ponících ven, já na jízdárnu. Velcí koně se prý větru lekají, lépe to nepokoušet v otevřené krajině. Nevadí, těším se na intenzivní trénink.

Foukalo i tam. Kůň se lekl, rozeběhl se cvalem proti ohradě, já si vzpomněla na Váňu, jak se vždycky trošku přizvedne na té Pardubické, a nachystala se k prvnímu skoku svého života. Kobyla mrzká na poslední chvíli zahnula a já letěla dál. Bác na plocho, elektrický ohradník do dlaně, kterou jsem instinktivně zmáčkla. To je náhodička.

Nakonec jsem se pustila, pak chytla vyražený dech, krev z nosu šla do trávy, elegantní šálka ušetřena. Zvedla jsem se a odlezla na seno, kde jsem ztrávila zbývajících 50 minut intenzivního tréninku. Plíce jsem rozchodila do té míry, že jsem se mohla Hospodářovi krákoravým hlasem pochlubit s novou historkou.

Je čas na nového kamaráda. Ibalgin 400. Bez něj pláču, s ním si dokážu sahnout na zadek. Dochází mi platíčko a vidím to na rentgen kostrče. Jenže v proslulé Mělnické nemocnici prý přes víkend x-rays spí. Půjdu tam v pondělí, aspoň budou paprsky po neděli čerstvé a udělají mi pěkný ostrý snímeček.