Praha, bože!

Tak mi došlo, že bych si měla vyměnit řidičák, nebo nebude. Hospodář si tu informaci strašně moc vzal, tak jsem ještě ani nestihla upadnout do své obvyklé letargie ve stylu ono se to nějak, a už jsem seděla ve vlaku na Prahu. S termoskou a dvěma knihami, vyzbrojená na několikahodinové fronty.

V Jungmance na tom správném odboru čerstvě nainstalovali mašinu, co vám řekne, kolik minut musí vaše číslo na lístečku čekat, než se dostane na řadu. Vycházelo to na 78, tak jsem šla s Tejou a hodnými dětmi do indické vývařovny za rohem. Když jsem se posilněna vrátila, zbývalo osm minut a byla jsem na řadě. Dost dobrý.

Pak jsem si koupila strašně nezbytnou teplou mikinu, protože nemám žádný svetr s dlouhým rukávem, jen dva módní výstřelky pod zadek s krátkým. Je fakt strašně nezbytná, a pak je taky nádherná a originální a teplá jak deka. V obchodě voněly indické tyčinky a kromě dvou prodavaček tam byla ještě zákaznice, která byla jak gejzír štěstí. Brebentila a já řvala smíchy, prodavačky a já jsme jí nahrávaly, jak říká Cífčina tchyně Marta, byla prčovní. Po ní přišel Lábus a ten už prčovní nebyl, nějak to tam zvadlo.

Pak už mě bolela záda, tak jsem koupila belgické pralinky paní Trnkové, co hlídala děti, a šla na vlak.