Bez taťky a zoufale

Hospodář odjel na služební cestu a já měla miláčky sama. Nemachruju, bylo to levné, dva nemocní neustále spali, jeden zdravý nostalgicky pobrekával po tátovi a jediný, kdo to trochu oživoval (občas někoho zmlátil mečem a tak), byl Erýsek.

Odnesla jsem si z toho několik poučení. Třeba že ženy, které učí děti doma samy, nejsou takové gerojky, jak jsem si myslela. Objem učiva probraný za jeden den měl Kája doplněný za slabou hoďku s malíčkem v uchu. Asi proto tolik úkolů domů...

Pak že jsem zřejmě nebyla stvořena k výchově jiných než briskně inteligentních jedinců (odpusťte tu přebujelou mateřskou pýchu, nevím, jak to ten Erýsek dělá, ale blbé dotazy skoro neklade). U večeře jsem si uvědomila, že když jsme na ně dva, odpovídám jen na určité typy otázek a ty druhé přenechávám Hospodářovi předstírajíc plná ústa. Takže zvídavé, kde že jsem koupila ty kukuřičky (když ob večeři probíráme, jak jsme je spolu sklízeli a jak je babička skvěle zavařila, fakt ob večeři!!!) a jiné obdobné zjišťovací jsem zodpovídala s patřičně znechuceným výrazem.

Je to těžké. V moudrých knihách jsem se dočetla, že jedinci, kteří nám připadají pomalí, jsou tu proto, aby nám zprostředkovali vzácný dar trpělivosti. Moje alternativní cvokařka mě upozornila, že čím víc se tím nechám vytáčet, tím víc se v tom kluci budou plácat a cítit se nepřijímaní. (A tím blbější dotazy budou klást.) Sama se za to stydím, ale někdy si pod palbou otázek, na jaké jsem doufala, že nikdy nebudu muset odpovídat, přijdu naprosto zoufale. Zoufale. ZOUFALE!!!