Kruté vnitřní boje

Pracuju na tom. Záchvaty, kdy si říkám, že vyzískané děti jsou ty nejhorší na světě, už mívám mnohem méně a naopak se kolikrát opíjím dalšími dvěma zdroji citu. Pořád na to koukám tak trochu nevěřícně a jakoby mimo sebe zdálky, ale je jasný, že už jsem jejich. Nemyslím, že by mě jako konečně měli rádi, to oni už dlouho, ale že já si dovolím to vítat s láskou.

Příšerný na tom ale je, že čím jsem já radši, že se mi otevírá srdce, tím větší hrůzu z toho mají moji rodní. Když mě zrovna dvojčata dlouhodoběji štvou (obvykle PMS), Erýsek s Rudýskem se mnou očividně, ale tak strašně očividně (lumpi!) drží basu a vyhřívají se v paprscích lásky nedělené. A když po x-té najdu k Járovi a Kájovi cestu a nemám zase chvíli problém je respektovat a přijímat, Erýs s Rudýsem zazmatkují, že lásky bude málo a vysype se jim ekzém. QED. Empiricky.

A pak mi někdo bude říkat, že nemoci nejsou duševního původu.