Macecha vybuchla

Od pondělí do středy vyzvedávám děti ze školy. Už jsem se naučila respektovat jejich počítačovou půlhodinku a přicházím, až když mají dopařeno. A stejně mě vítá protaženej xicht. Klucí, jdeme domů, je tam kokosová buchta. Hm, a proč pro nás nepřijel táta? Nebo babička autobusem? Protože jsem přijela já, dusím se vzteky, proč mě normálně nepozdraví a aspoň trošinku se neusmějou? Doma mi pak lezou po klíně, buchtu sežerou na posezení, ale tohle si neodpustí.

Takhle je to od září a pomalu to ve mně narůstalo. V pondělí jsem zase dostala u dveří družiny svou denní dávku negativních emocí, skousla to a poprosila chlapce, aby se rychle oblékli a šli ze šatny hned k autu, že tam mám dvě nemocné děti. Vrátila jsem se na parkoviště u školky, utěšila plačícího Rudu a vyčkávala příchodu školáků. Nic, nic, nic, po necelé čtvrhodince jsem se zvedla a došla si do šatny, kde se (alespoň) obutý Kája honil se zcela nezměněným Járou. Jára je takový hromosvodovitější, opět se to osvědčilo, prostě mi padl do ruky první a dostal skutečně pořádně na prdel. Krize a katarze v jednom.

Vrátila jsem se k dětem do auta s tepovou frekvencí na horní hranici. Zavolala zatepla Hospodářovi, že jsem ochotná chlapce týden učit jezdit do školy autobusem, ale že s vozením končím. Práskla jsem telefonem, odvezla uplakaná ptáčátka domů a šla na zahradu.

Dva dobré důvody, proč tu žiju. Hospodář a zahrada. Po dvou hodinách mi bylo výrazně líp a k večeru jsem přistoupila na to, že autobus zatím ne a že se děti polepší.

Druhý den vyzvedávám děti ze školy. Ahoj, Hanko! Proběhli kolem mě ze schodů do šatny a Jára vyrobil dokonce úsměv. Vyšel mu strašlivě nakřivo, ale já málem učurávala smíchy, jak se fakt dojemně snažil. Nakonec je ten život vcelku legrace, ne?