Pani, co v Mělniku hledala klid

Vyzvedla jsem Erýska u vlaku a při té příležitosti vzala všechny čtyři na zmrzlinu. Bylo nádherně, tak jsme zakoupili a vzali si to na vyhlídku nad soutokem.

Děti dojedly a pak si vesele hrály. Skákaly ze zídky, běhaly z kopce a do kopce, když dělaly nějakou jó bejkárnu, výchovně jsem zasáhla. Procházejícím lidem příliš nevadili, dokud... Na lavičku usedla paní svažující se ke střednímu věku, taková normální, slušně oblečená, zarážel na ní jen jeden jasně zelený pramen v ofině. Její pán vypadal taky normálně, sedět ho nebavilo, tak se procházel. Paní se natáhla na lavičku a slunila se.

Jenže se, chudera, cítila rušena. Mrzutě se zase posadila a postěžovala si pánovi (velmi nahlas a velmi konfrontačním stylem), že ta ženská se čtyřma dětma dělá děsnej čurbes. Zrovna jsem se v tu chvíli chápala kočárku, že ho kousek posunu, a paní opět velmi zjevně zajásala na celé náměstíčko: "Hele, voni už dou pryč, no hurá, konečně tu bude klid!"

I když jsem to původně neměla v úmyslu, dala jsem dětem dvacetikorunu, aby si ji strčily do dalekohledu a pořáááádně se rozhlédly po krajině. Chudák paní byla děsně zklamaná, patřičně to okomentovala a znechuceně vyklidila pole někam, kde bude mít klidu víc. No jo, holt vyhlídka kousek od kostnice, kolikrát tam projde i školní výlet, co taky čekala, tiché spočinutí v zelené náruči smuteční vrby?

A tak se stalo, že už neviděla, co se strhlo za čurbes, když dorazil Hospodář z práce za námi:

Tatínku, tatínku, můžu ti držet kolo?
Tatínku, tam na lavičce ležela pani!
Luboši, já mám u táty tank s hlavní!
Bébé, bubu, bleblebleble, bůůůůůůů!

Dali jsme si pusu na uvítanou a Kája se praštil do čela: "A už to ví celej Mělnik, že se máte rádi... Celej Mělnik!!!"