Z obou stran

Z měla nevlastní matku. Obecně neoblíbenou. Započaly jsme dialog, ona mi dává zpětnou vazbu z pozice bývalého dítěte, já jí tu macešskou. Těším se na pokračování. Dala mi do začátku pár jednoduchých rad, jak vyvdané děti příliš nezprudit. Jedna byla nevychovávat je a nesnažit se jim měnit život. U ní se takové snahy absulutně míjely účinkem, vyhověla jen kvůli tátovi, tak trochu citové vydírání. (Velmi zkráceno.) Jedenácté přikázaní pro macechy by zřejmě mělo znít: NEVYNUTÍŠ.

Z. má pravdu, ty děti jsou zvyklé na svá pravidla z doby předmacešské a je pro ně dobré, když se jim do nich člověk nemontuje. To je dobré pro ty děti. Nenapadlo by mě to zpochybňovat.

Ale co je dobré pro macechy? Macecha přece není z definice tvor, který musí pořád ustupovat a slevovat ze svého životního standardu, jen aby bylo dětství vyzískaných svišťů ideální. Když vedle nich vychovává své děti, musí vychovávat i ty druhé. Nebylo by asi v pořádku brodit se kupkami oblečení poházenými po bytě a ignorovat tlamičky žvýkající čokoládu před večeří, zatímco vlastňata by si skládala věci do komínků a vrhala se na ukápnuvší čokoládovou slinu. Macecha má nárok na to, aby žila v pořádku a aby jídlo, s kterým se hodinu vaří, nezůstávalo netknuté na talíři.

Oplátkou za tohle nárokování dává jistou míru své pozornosti, zájmu a citové vazby. Ne takovou, jako vlastním, alespoň v mém případě zdaleka ne, to bych lhala. I když jsem tuhle potkala jednu paní, co mi tvrdila, že ona milovala všechny stejně. Vzhledem k neuspořádanosti jejího osobního života jsem usoudila, že šlo asi o zbožné přání.

A tak vychovávám. Jak říká Kurt - v tomhle počtu to musí šlapat jak švýcarský hodinky, jinak se nehnete.