Hudebka, králíci, růže

Erýsek je u dědy, využívám menšího počtu dětí a vezu dvojčata na zápis do hudebky. Hospodář využívá téhož a prosí mě, abych cestou vzala králíky na veterinu. Je megavedro.

Ruda spí. Oblékám se slušně, nakládám 5 králíků do pytlů. Otírám čelo. Budím Rudu, kupodivu neřve. Vyzvedáváme kluky, kterým se nechce od fotbálku a tvrdí, že do hudebky nikdy chodit nechtěli. Cestou na Mělník už jsou smířlivější, jeden by rád kytaru, druhý buben.

Čekáme na pány učitele a zaléčujeme nervozitu sušenkami. Kluci po mě vyděšeně tlapkají a mně se objevují první kola v podpaždí. Volá děda - je v Křivenicích a kdeže jsme. Probíhá první část navigace.

Páni učitelé jsou milí a kluky zevrubně zkoušejí. Ruda žere basu. Chytám Rudu, zvoní telefon a probíhá druhá část navigace. Zpívám se stydlíny Havrany a Skákal pes, aby bylo vidět, že jsou muzikální. Jsou. Ruda žere záclonu, jdu ho odchytit, pod oknem děda parkuje, kde nemá, a šíleně na mě gestikuluje. Kola v podpaží už jsou do pasu. Kluci jsou přijati, vyplňujeme papíry a ujasňujeme si některá příjmení. Paní učitelka vysvětluje, že je taky rozvedená. Děda troubí.

Vybíháme ven a fasujeme Erýska s polévkou. Next stop veterina. Každý chce vyndat, držet, očkovat nějakého králíka. Paní doktorka má porozumění. Hotovo, uf. Už jsem chtěla propadnout sebelítosti (a ujasnila si, že holčičku fakt až 2013), vím ale, že mi to nesvědčí, tak jsem poodjela dva kilometry do Mlazic, nechala celý zvěřinec v autě a v klidu vybrala růže na nový záhonek. Když jsem se vrátila, půlka auta spala a králíci mleli z posledního.

Dopadlo to dobře. Králíci žijí a neumřou nám na my/i(?)xomatózu, růže prospívají a já kvetu.