Hloupý Honza

Ruda se mnou není výchovně kompatibilní. Dělá si jen to, co chce. Moje terapeutka mě už v těhotenství opakovaně upozorňovala, abych se moc netěšila, jak si ho budu pěkně formovat k obrazu svému. Říkejme tomu indigové děti, malí individualisté, eurospratci, rodí se prostě morálně silní jedinci, co si nedají foukat. O tempora, o mores, chce se mi vzkřiknout hlasem ukřivděné matky, jíž je pravidelně upíráno potěšení z aktu donucení k úklidu kostiček.

Tempora, netempora, i v dobách minulých bývali jedinci neochotní podřídit se všeobecně panujícímu činorodému řádu a jsou o tom písemné záznamy. Namátkou:

"Byli žili kdysi tři bratři. Honza ležel na peci a ostatní přikládali ruku k dílu. Když si stěžovali, jaktože oni musí a ten nejmladší ne, máma vždycky jen mávla rukou: "A nechte bejt!" Věděla své, už dávno rezignovala a jen synkovi nahoru pravidelně podávala pekáče buchet, aby byl doma klid. Když se Honza pořádně najedl, sdostatek napřemýšlel, nameditoval a dospěl, slezl z pece a získal krásnou princeznu a polovinu království."

Dává mi to naději.