Nepořádek v pojmech

Mám pocit, že vcelku úspěšně vžitý termín dobrovolná skromnost je nějaký matoucí. Onehdá jsem se dívala na opravdu dokonalé stránky http://conovehonakopci.cz/ a zrovna tam vlevo běžela nějaká anketa, takové to ve stylu jsem dobrovolně skromný a jsem rád, jsem dobrovolně skromný a nejsem rád, nejsem dobrovolně skromný a stydím se za sebe, jsem neskromný, dobře jím a čistě se šatím a jsem rád.

Usoudila jsem, že tihle inspirující bloggeři jsou zřejmě dobrovolně skromní. Pak jsem si přečetla ty recepty, prostudovala, co všechno vyrábějí z mléka, a zhodnotila, že skromnost je naprosto zavádějící výraz. Žijí v hojnosti, ti prevíti, mají se naprosto neskromně a opulentně skvěle!

Nicméně, termín už je jednou zavedený.

My jsme taky dobrovolně skromní. Jen z Hospodáře, zdá se, roste fundamentalista a já se někdy bojím, aby si mi v tom neztratilo to příslovce. Chci si to žít dobrovolně, ne proto, že tata pyskuje. Často se rozčiluju a někdy i velmi nahlas.

Poslední postřeh k tématu; když Erýsek dostal na konci školního roku školkové vysvědčení, na zadní stránce měl nějaké poznámky k povaze, veselý, tvořivý a SKROMNÝ. Snad paní učitelka jen něco plácla, co do těch kolonek taky furt vyplňovat, protože kdyby se mé dítě mělo v téhle školce projevovat jako skromné, považovala bych to za osobní výchovné selhání.