Chléb náš tady vocaď

Včera se mi povedl nejlepší životní. Zadělala jsem kilo špaldové celozrnné jemné, čtvrt pytlíku ovesných vloček, čtvrt kila žitné celozrnné jemné, lžíci soli a zbyteček fenyklu s jednou kostkou droždí vzešlého v teplé vodě s cukrem a trochou mouky. Dala jsem kynout nad kamna a nakrájela zeleninu a maso na večeři do trouby. Když těsto vykouklo z mísy, znovu jsem ho prohnětla a jako obvykle chtěla dát péct dva bochníky. Ouha, jo, ta zelenina. Navíc přijela tchyně, bylo tedy třeba jednat rychle. Strčila jsem mísu překrytou utěrkou do ledničky a utekla na schůzi dobrovolných hasičů.

Když jsem se za dvě hodiny příjemně povzbuzená fernetem a půl vrátila, byla milá stařenka již na odjezdu, udělila několik dobrých rad a mě se zmocnila taková hravá nálada. Těsto jsem vyndala trochu ožít, prohnětla a místo obvyklých bochníků jsem rukama napodobila ten škrtící pohyb, jako když se ždímá ručník. Zelenina se upekla a za chvíli šel do trouby, deset minut na dvěstěpadesát kvůli kůrce, pak hodinu na stosedmdesát.

On to pan Cuketka tedy někde psal, že kynout v lednici se vyplácí, ale nebýt návštěvy, nevzpomněla bych si. Tak si to taky můžete zkusit, ať máte dobrotu.