Ale už NE!

Chlapci si vybrali po nástroji. Z Káji po třetí hodině roste šťastný budoucí bubeník, po každé lekci odlétá z kamenné budovy ZUŠ deset čísel nad chodníkem, pan učitel se rozplývá nad talentem, idylka.

Jára se vleče za ním jak smrádek, na hodiny se netěší, cvičení doma poctivě odehraje s vidinou, že až to bude za ním, naučím ho nějaký akord.

Obvykle je vyzvedává Hospodář, ale dneska jsem si na hodinu zašla já, abych viděla, jak je možné, že to doma cvičíme tak blbě.

Já: Dobrý den, paní učitelko, já jsem Járova macecha, cvičí se mnou, tak se jdu zeptat, co je potřeba.

Uč: Vůbec neumí noty. Vůbec se neučí. A nedonesl úkol.

Já: Takže ta teorie, jo. Fajn, budeme se na to doma soustředit a naučím ho to. A co hraní samotné?

Uč: Dneska to uměl. Ale NIKDY PŘEDTÍM to pořádně nezahrál. A zase přišel z nauky pozdě, tohle mu trpět nebudu, tady se musí makat!

Já: Tak to je fajn, že se to naučil, ne? Járo, to jsem ráda, žes to uměl!

Uč: Ale NIKDY PŘEDTÍM to neuměl!

Nahodila červenou šusťákovku a odšustila. Baba hnusná zakrslá.

Před hudebkou mi Jára řekl, že tu písničku, co jsme cvičili celou, měl umět jen do půlky, a že paní učitelka na to řekla něco jako hm, ale měl jsi umět jen půlku! Co s tím? No tak se to do příště nauč celé a líp.

Ono totiž když se děti chválí, tak se jim strašně pokazí povaha, víme? Panebože, to přece není normální, jsem od té hudebky čekala, že budou mít kluci něco, co jim zvedne sebevědomí, v čem budou lepší než průměr, protože muzikální bez debat jsou. A speciálně Jára toto.