Do Prahy

Sobotní výlet byl dobrodružný. V Bohušovicích jsem přistoupila do vagónu ze dvou třetin obsazeného skupinkou mírně mentálně postižených výletníků. Takoví ti milí lidé neurčitého mládí, u kterých se usmíváte a jste rádi, že v našem světě už je běžná integrace a že si ta děcka v pohodě dojedou na zámek do Nelahozevsi.

Cítila jsem to taky tak nějak. Myslím si, že i ta vystajlovaná fifinka, co seděla vedle mě s vystajlovaným přítelem, to měla podobně. I ten zvláštní pán naproti, co měl na kapse placku s nápisem Sheriff a batůžek připevněný k ruce párem pout (nepatřil ke skupince, aby nedošlo k mýlce). Do té doby, než jedna slečna vytáhla zpěvník a jala se (zpěvně a nahlas) slabikovat: ŘE-KNI---KDE---TY---KYT-KY---JSOUUUUUUU---CO---SE---TA-DY---MOH---LO---STÁÁÁÁÁÁÁT...

Po pár minutách se dovyla k KDO---TO---KDY---PO-CHO-PÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ a cestující si oddechli. Zbytečně, slečna se stejným stylem jala ptát, kdeže ty dívky jsou. Pasažéři ztrnuli, došlo jim, že jde do tuhého. Propadla jsem bezuzdnému zoufalému veselí a informovala nejbližší okolí, že píseň má šest slok. Pan sheriff utekl na záchod. Fifinka s fifinkem se plácli do stehen a taky se tak divně smáli.

V polovině páté sloky oznámil průvodčí, že vlak přijíždí ke stanici Nelahozeves-Zámek a jestli to ta slečna dozpívala, na to se tamních průvodců ptát nepůjdu.