Přeci jen něco...

... z těch vědomostí mi v hlavě uvízlo zřejmě natrvalo. Lope de Vega, El perro del hortelano (pamatuju z přednášky Anny Houskové, dej jí pánbů to nejlepší, co pro ni kde má). Zahradníkův pes. Ten, co zelí nežere, ale nedá ho jíst ani jiným.

Setkávám se s tím fenoménem v posledních dnech často. Počínaje Rudou, který si sice s modrým autíčkem nehraje, ale Járovi ho nepůjčí. Konče mnou, která sice vím, že jeden pěkný nový plán bych sama nezvládla ani smykem, ale zároveň se mi bolestivě nechce k jeho realizaci v mých výsostných vodách povolávat jiné. To budou ty pozůstatky starého konkurenčního myšlení. A já na ně seru, tohle už přece nepatří do mého brave new world (ha, druhý útržek vědomosti, pro změnu z přednášky Anny Houskové, dej jí pánbů ale fakt to nejlepší, co pro ni kde má).