S novou kosou

Nějak se to tu poslední dobou sypalo. Přibylo práce a ubylo radosti z ní. Nějak se to řešilo, zkusila jsem velká gesta a Hospodář zase pasivní rezistenci. Zkusila jsem pasivní rezistenci a Hospodář v ní vytrval. Zkusila jsem komunikovat a drobet se to hejblo.

Dnes přišel Hospodář z práce v netradičně dobré náladě a daroval mi kosu, lehounce orezlou, ale slibnou. Naklepal mi ji, nabrousil a přidělal na kosiště do perfektního úhlu. Pak jsme společně posekali kusanec hustého jetelotravního porostu na sušení a šlo to báječně. Kosa lehoučká, ostrá, culili jsme se, rozhodli se, že bude společná, naše.

Dosekala jsem si budoucí stanoviště pro včely, místo pro maringotku, kousek příjezdové cesty, nakládali jsme trávu na kárku a já se po pár týdnech zase rozvzpomínala, proč jsem si vloni tohohle pána brala za manžela a že mi práce tady nikdy nevadila, dokud jsem u ní stíhala být šťastná.

Uklízela jsem kosy a vidle a cítila jsem radost a taky svaly po celém těle, pod tílkem a pod sukní, tak jak se lidi cítí po běhání nebo lezení nebo když se pořádně pomilujou, a jak se já cítím, když nasekám a shrabu hodně jetele. :-)