Děti, bordel, televize

Po čtvrtroce těhotenských neschopností jsem se vrhla na zanedbaný dětský pokojíček, samozřejmě v nepřítomnosti obyvatel. Odstraňovala jsem především zbytky jejich přebujelé kreativity, papíry, barvy, smíchané stavebnice poskládané do neuvěřitelných výtvorů. Po několika hodinách práce to bylo všechno zpátky v těch správných krabicích, cikáňata dostala tašku vyřazených hraček, papír šel do kamen a plasty do kontejneru. Nahlas jsem si u toho ulevovala, jací jsou speciálně ti moji kluci neskuteční bordeláři a proč nemůžu mít normální (?)pořádkumilovné chlapečky... Do toho telefon a volá znechucená kámoška, že je hnusně a nemůže vzít děti ven. Nechce, aby se celý den dívaly na televizi, ale když ji vypne, děti neklidně posedávají po gauči a nejdou si hrát, protože nevědí na co. V duchu jsme své netelevizní malé tvořílky rehabilitovala, pochlubila se, že teda MOJE děti se dokáží zabavit, i když venku prší, a cítila se parádně namachrovaně. A protože každé machrování něco stojí, odpoledne mi nudící se Erik sebral mobil a HODINU na něm pařil snejka. Korunu tomu nasadil Ruda, který sice není zvyklý vysedávat u obrazovky, zato se však pohodlně opřel o lokty u kuchyňské linky a nekecám TŘICET PĚT MINUT tiše zálibně hleděl na čerstvý bochník sekané.